BlogKniha hostůCestopisyOdkazyO mně

Náš těžko uvěřitelný sen se stává skutečností a já otevírám notebook v letadle kdesi nad Kanadou, abych zaznamenával naše zážitky a dojmy ze záoceánské dovolené. Po mé levici klimbá Petra a před námi je letiště v Dallasu. Na úvod se ospravedlním za možné časté nadbytečné překlady, které mají zpřístupnit čtení těm, kdož angličtinou vládnou ještě méně, než my. Pro zajímavost ještě uvedu, že aktuální kurz dolaru v době naší cesty byl něco pod 18 korun a aktuální kurz míle 1,6 kilometru.
 

Počátky plánování velké cesty sahají někam do konce roku 2008. Při silvestrovské cestě jsme navšítivili v Brně restauraci Klub cestovatelů našeho známého, kde jsme si na kouzelné mapě zakroužkovali Colorado. Takový kouzelný kroužek se prý do roka vyplní. Chtěli jsme využít toho, že máme v Denveru dobrou kamarádku, kterou rádi uvidíme, a která nám může s lecčíms pomoct. Taky jsme si říkali, že dokud to jde a nemáme jiné povinnosti, neměli bychom to odkádat na zítřek.
 

Od jara jsme plánovali intenzivněji a snad v březnu nebo dubnu jsme koupili letenky. Skeptičtí pozorovatelé, jako kupříkladu moje rodiče, se chytali za hlavu, že se do té doby může stát bůhvíco. V tom měli naprostou pravdu. Bůhvíco se stát mohlo a také se stalo - měsíc před odletem začala mít Petra zdravotní potíže, které do této chvíle nejsou uspokojivě vysvětleny, a které nás také do poslední chvíle uvrhávaly do střídavých vln pesimizmu. Moje standardní nastydnutí asi tři dny před odletem byla víceméně povinná úlitba zákonu schválnosti.
 

Přípravy probíhaly průběžně, ale stejně jsme ke konci semtam něco nestihli a něco podcenili. Jak jsem ale uvedl na začátku - píši z letadla a kromě dobrého doletu se bojíme hlavně toho, aby imigrační úředník v US nerozhodl, že se mu nelíbíme a máme se vrátit.
 

Z Liberce jsme vyrazili už v páteční podvečer a navštívili jsme přepadovkou rodiče A, kamaráda a Petřinu téměř švagrovou. Do Prahy jsme dorazili pozdě večer, vyvztekali jsme se u nahrávání map do GPS krabičky a ulehli jsme až do krásných 4:40, kdy můj telefon vyloudil už zcela protivný Bachův Air.
 

Po krátkém dobalení jsme se vypotáceli na úplně mrtvou ulici, metrem jsme se dostali do Dejvic a nechutně přetopeným autobusem na letiště, kde jsme se při vystupování vzájemně ujistili, že se bojíme. Především toho, že něco neklapne, uletí letadlo, ztratí se zavazadla a podobně.
 

Odbavení v Ruzyni bylo celkem bezproblémové a v letadle jsme dostali úplně poslední řadu. Naproti přes uličku seděla mladá rodina, na první pohled snad ne úplně nesympatická, ale taková, dejme tomu košická. V průběhu cesty se ukázalo, že dcerka je tak rozmazlená a hlučná, že jsem snad neváhal utrousit i nějaký vulgarizmus, abych si ulevil. Nejvíce tristní na tom bylo, že mamince v opšouklé (jak říká Roman) teplákové soupravě to bylo docela jedno a zřejmě by dcerku nechala klidně skákat po kokpitu.
 

Po dvou hodinách a chvíli kroužení jsme usedli na letišti Londýn Heathrow. To nám začal teprve ten správný stres. Měli jsme sice na přestup tři hodiny a nemuseli jsme se starat o zavazadla, ale fakt, že na nás už nikdo nepromluví česky, neletí s námi nikdo, koho bychom se "mohli držet", zkrátka, že musíme zvládnout všechno sami, byl trochu skličující. Museli jsme se autobusem dostat na jiný terminál a jako bonus mě obstojně rozbolela hlavna, což Petra komentovala slovy, že na to není čas. Při odbavení po nás paní za přepážkou chtěla adresu, kde budeme ve Státech pobývat, což nás zcela zaskočilo a nedokázali jsme odpovědět. Petra pohotově začala vymýšlet krizové scénáře. Nu, chvíli jsme lovili, jestli nemáme někde v počítači adresu naší kamarádky Flétny z Denveru, leč nenašli jsme. S největším sebezapřením jsem tedy zkusil telefon, přestože Flétna měla asi čtyři hodiny v noci.
 

Zázračný dar přítele Bella - dovolali jsme se! Flétna byla tak rozespalá, že jí dělalo problém nám adresu dát, ale na dvojí telefonát se podařilo a paní za přepážkou byla spokojená. Pokládala nám všeliké další otázky, z nichž mne překvapila zejména nějaká ve smyslu, jestli jsme si zavazadlo balili sami, ale všemi nástrahami jsme úspěšně prošli a dostali se do letadla. Nevím, proč si do letadla z Prahy do Londýna našinec nemůže vzít žádnou vodu, ale na Amerických aeorlinkách to naštěstí problém nebyl.
 

Čekal nás téměř desetihodinový let do Dallasu vzdáleného 7600km, Boeingem 767-300. Moji rozbolavělou hlavu dorazil centrifugový start, takže jsem, jak říká maminka, viděl všechny svaté a spílal jsem v duchu všem Amerikám. Moudře jsem měl ale s sebou jeden prášek, který jsem záhy pozřel a blahořečil farmaceutikům. První půle cesty ale stejně nestála za nic. Dokonce jsem neměl ani chuť na jídlo a část jsem přenechával Petře, kterou chytil starý dobrý apetit.
 

Let byl opravdu dlouhý a pozorný personál se o nás hezky staral. Víceméně se pořád něco dělo a i přes to, že let letadlem považuji za otravný, nám těch deset hodin docela uteklo. Několikrát jsme jedli, ještě vícekrát pili, shlédli jsme na počítači jednu Bondovku, sepsali kus cestopisu, odhalili asi tři termíny v anglické křížovce, inu snažili jsme se zabavit, jak se dalo.
 

Polovina letu do Texaského Dallasu se odehrávala nad Atlantikem a druhá už nad pevninou: nad Kanadou a Spojenými Státy. Když se přiblížil čas přistání, oddali jsme se stresu naplno. Mohlo se totiž stát (díky formuláři ESTA místo víz), že by nás imigrační úředník odmítl na území USA a poslal nás zpět domů. To by znamenalo ztracenou dovolenou a ještě nutnost shánět (a platit) letenku zpět domů. Vzhledem k tomu, že na tohle mají v USA právo, proti kterému není odvolání, a ještě nemusí uvádět důvod, byli jsme skutečně patřičně rozechvělí. Ani jsme nevěděli, co přesně a v jakém pořadí nás čeká. Abych ale čtenáře nenapínal - vše dopadlo nad očekávání hladce. Pán za přepážkou se usmíval, když mi bral otisky prstů a ptal se, co jedu do Států dělat a na jak dlouho. Po chvíli se otočil za procházející slečnou, že je to teda kus, čemuž jsme se zasmáli a on to okomentoval slovy, že je přeci taky jenom člověk. Čili pro mě byl imigrační úředník jasný sympaťák.
 

Pak jsme se museli (na rozdíl od Londýna) postarat o zavazadla, najít si vláček (mimochodem bez strojvedoucího), který jede ke správnému terminálu a za nějakou hodinku jsme seděli v dalším letadle. Po krátkém ohledání, když jsme se podivovali tomu, že letadlo nemá motor jsme přeci jen dva našli na zádi. Měli jsme je za hlavou a při startu jsme měli pocit, jako kdyby nám jezdilo po zahradě sto sekaček na trávu. Pilot byl enormně vtipný a dlouho nám něco povídal, čemuž se všichni vesele smáli. Kromě nás, protože povídal rychle a do toho jezdily sekačky na trávu.
 

Poslední let byl nejkratší. Vzdálenost nevím, ale trval asi hodinku a půl. V Denveru bylo stejně jako v Dallasu neuvěřitelně ošklivé počasí, šedomlžné deštivo. Letištní vláček (s velmi údernými znělkami při otevírání dveří) nás dovezl někam, kde jsme si počkali na zazavadla a pak už jsme jen zavolali naší milé Flétně, která se spolu s Pavlem blížila k letišti.
 

Co vám budu povídat, zážitek to byl silný. Únavný nepříjemný let smíchaný s dojmem, že jsme to skutečně zvládli a dostali jsme se až do Denveru. Byli jsme už 24 hodin na nohou a těšili jsme se do sprchy a do postele. Shledání s Flétnou bylo dalším krokem k úspěšné cestě po US a udělalo nám velkou radost, přestože jsme byli už úplně malátní. Pavel byl ale nekompromisní - prohlásil, že kvůli nám přijel z Eaglu, a že přeci přijel na párty!
 

Asi po půlhodině cesty jsme se vylodili u Flétny doma. Věřte nevěřte a Amerika neamerika, největší dojem na mě udělalo to, že Flétna má hodně bot. Hodně znamená více než padesát párů. Inu, záliby máme různé. Dále v jejím obydlí dominuje sestava různých elektrických udělátek pro kytarové muzicírování. Ostatní vybavení bytu již připomíná byty normální, až české. Flétna nás výborně pohostila, ačkoli jsem vůbec nečekal, že bych mohl mít v pět hodin ráno našeho času takový hlad. Něco jsme popili a klábosili jsme, jak se žije u nás a jak za oceánem. Já jsem se snažil akci postupně utlumovat a demonstrativně jsem si lehal do postele, zatímco ostatní mě různě pošťuchovali, dávali mi pod peřinu kočku Maggie. Když viděli, že jsem úplně marný, rozhodli se, že si pustí nějaký film. Třeba něco ze seriálu Sex ve městě. Drobný technický háček byl v tom, že buď šel zvuk a obraz byl černobílý, nebo byla němá barva. Petry s Pavlem se snažili to vylepšit, což jsem sice půlkou ucha vnímal, ale bylo mi už všechno jedno. Výsledkem snažení kroužku mladých techniků byla osmnáctkrát přehraná úvodní znělka. Zda se pak opravdu na něco dívali, se nepamatuji. Zafixoval jsem si akorát to, že Pavel naprosto zarputile oznamoval, že nutně odjíždí ráno za kuropění.

 

13.9, neděle
 

V noci jsme se na střídačku budili a ráno nemohu říct, že bych měl pocit nějak extra do růžova. Na balkóně nás uvítala veverka veliklosti sysla a Pavel připravil velkolepou snídani, kterou dokrášlil Flétnin perník. Jako u maminky. Pavel rozhodně neodjel za kuropění. Nevím sice, co přesně kuropění je, ale je možné, že v Americe ho mají tak v půl jedenácté. V průběhu dopoledne jsme se konečně vyhrabali z domu a Flétna nás vzala svým krásným Volvem S40 (o kterém stále opakovala, že je malé) do downtownu. Prošli jsme si kousek pěší zóny a nestačili jsme se všemu divit. Moderní architektura, historická architektura, ulice, lidé, obchody, fastfoody, obrovská auta, všechno to bylo jiné a nové. Flétna nás vzala do několika obchodů. Nakoupili jsme si nějaké oblečky, já dokonce i boty.
 

Po první nakupovací fázi nás čekal důležitý bod - půjčení rezervovaného auta. Vše bylo připravené, pán v půjčovně byl ochotný, Flétna doladila detaily a za chvilku jsme seděli v dvoulitrové černé KIA Forte EX. Původně jsme si dělali zuby na nějaké americé auto, abychom měli ještě autentičtější dojem z cest, ale Korejec doháněl plusové body výbavou a tím, že byl úplně nový. Americká pravidla a způsob jízdy, k tomu ještě automatická převodovka, inu bylo se čemu učit.
 

Flétna nás dovedla do české hospody, kde si holky daly zelňačku a pivo. Já jsem se spokojil s nějakou čili-zeleninovou polévkou, která měla docela jiskru. Další zastávka byla v obchodě REI, velkém nákupním centru s outdoorovými věcmi. Měli jsme v plánu tam nakoupit nové spacáky, což se podařilo. Trval jsem na spacácích "mateable", tedy spacácích, které se dají spojit zipem. Ujal se nás velmi ochotný prodavač a všechno nám vysvětloval a pomáhal s výběrem. Viděl, jaký důraz klademe na možnost spojení spacáků, a tak se jal nám funkci předvádět. Když měl spacáky spojené, prohlásil, ať si vlezeme dovnitř a vyzkoušíme je. Snažil jsem se ho odbýt s tím, že to evidentně funguje, ale když řekl něco ve smyslu, že když to celé připravil, tak nás nenechá bez vyzkoušení odejít, začali jsme se soukat do spacáků a Flétna nás fotila. Vtipná zkušenost.
 

Z REI jsme odešli s krásnými spacáky značky "Severní tvář" a typu "Kočičí mňoukání", které bratru nestály zrovna málo, ale snad budou hřát a nějakou dobu nám vydrží. Odnesli jsme si také nový ešus a nějaké další drobnosti. Na závěr nákupní horečky jsme se vydali do Walmartu, což je obdoba třeba našeho Tesca. Ceny nízké, obrovská balení, náhodné uspořádání (pneumatiky vedle plínek a pečivo vedle ponožek). Byli jsme sice už dost vysílení, ale přeci jen jsme se trochu realizovali v nakupovacích pokusech. Různé konzervy s masem, zeleninou, fazolemi, tortilly a tak dále, zkrátka bylo třeba začít testovat, co je v USA poživatelné a co nikoli. Byli jsme předem totiž několikrát varováni, že nás všude čekají nasládlé housky z bílé mouky a mastné hranolky.
 

Kromě roztodivných trvanlivých potravin jsme nakoupili fůru ponožek a třídolarových triček. Zcela utrmáceni, vydali jsme se na zpáteční cestu. Neměli jsme sebemenší obavy, že bychom netrefili domů, protože jsme přeci měli všespasitelnou navigaci. Jenže ejhle - dovedla nás někam, kde jsme to vůbec nepoznávali. Chvilku jsme bezradně kroužili kolem, až jsme v zoufalství zavolali Flétně. Ta nám poradila, že máme do navigace zadat křižovatku místo konkrétní adresy. Vskutku se ukázalo, že jsme 15 kilometrů od místa, kam jsme chtěli původně jet. Není Jewell Avenue jako Jewell Avenue.
 

Pamatovali jsme si, že Flétna bydlí u jezera, takže se nám zdálo, že musí být snadné to místo najít, ale kdepak. Lakewood, jak název napovídá, je čtvrť tisíce jezer. Proto jsme měli každé tři minuty pocit, že to konečně máme. Zřejmě nějaká americká fata morgana. V každém případě jsme ani za mák nebyli schopni najít domeček s Flétniným apartmánem. Kroužili jsme jak mrchožrout nad zdechlinou, leč finiš se nedařil. Znovu jsme bezradně zavolali Flétně a ta pro nás nakonec přijela autem.
 

Doma nás kromě Flétny čekal ještě Paul, nová americká tvář a také komunikační výzva. Původně jsme měli v plánu jít si někam společně sednout, ale nakonec jsem byl rád, že jsme zůstali doma. Flétna se blýskla správným českým řízkem a s Paulem jsme se snažili zapříst hovor. Byl jsem zoufale nespokojený, jak blekotám, ale jednak jsem únavou sotva viděl a jednak jsem měl trochu blok před rodilým mluvčím a zbytečně jsem si dával pozor na každé slovíčko. Zajímavé bylo, že Petra se cítila docela fit, kdežto já jsem pomalu ani netrefil do koupelny. Paul byl ale příjemný a snažil se, dokonce nám přinesl celou tašku dárků, čímž nás skoro uvedl do rozpaků.
 

Nevím už, jak a kdy jsem upadl do komatu, ale spánek jsem potřeboval, jako sůl.

 

Intermezzo o autech
 

Auta jsou v Americe především veliká až obrovská. Drobné babičky běžně řídí dvoutunové pickupy, jejichž dveřní kliku mají při nastupování ve výši očí. Není žádná hranice mezi pickupem a náklaďákem - existují všechny myslitelné rozměrové varianty pracovních aut. Rozměrům vozidel samozřejmě odpovídají parametry motorů, standardní zdvihový objem je tři až čtyři litry, u pickupů spíše přes pět. Galon (téměř 4 litry) stojí ale kolem padesátikoruny. Viděl jsem takhle na jednom parkovišti auto, které se jmenovalo Lincoln Towncar. Bylo dlouhé asi pět metrů, takže Towncar (městské auto) znělo trochu ironicky. Ve Státech se jezdí plynule a klidně, nikdo není nervózní a netroubí, což je velmi příjemné. Na všechno je dost místa, a silnice mají hodně pruhů. Američani moc neblikají a volně mezi pruhy proplouvají. Když už blikají, tak blikat zapomenout a jestli neumřeli, blikají tam dodnes. Pravidla jsou jednoduchá (a údajně je stejně nikdo moc nezná). U stopky se musí samozřejmě zastavit a ten, kdo přijel první, se i první rozjíždí. Semafory jsou až za křižovatkou, což je velmi rozumné, protože jsou dobře vidět. Kolem silnic sice není nepořádek, ale na dálnicích se často válejí zbytky pneumatik z náklaďáků. Americké automobily mají automatickou převodovku a tempomat, čili zařízení na u držování konstantní rycholsti. Na řízení pak vlastně stačí pouze volant (s výjimkou dobržďování). Při předjíždění není nikomu divné, že jeden jede stovkou a druhý sto jedna. Prostě se předjíždějí tři minuty.
 

Auta se ne vždycky zamykají a když se zamykají, tak se třeba stáhnou okénka, kvůli sluníčku. Američané hodně jezdí kempovat a hodně mají RV, což je recreation vehicle, neboli obytný vůz. Někdy z dodávky, někdy jako návěs za pickup, jindy z autobusu. Není nic neobvyklého, že stařičký důchodecký pár jede velikým autobusem, kterému se po zaparkování ještě ze všech myslitelných stran vysunou různé výklenky jako arkýře, aby bylo uvnitř více místa. A aby se mohli takoví rekreanti ještě hezky projet, vezou si za autobusem zavěšené své osobní auto, například nějaký menší teréňáček. Nebo alespoň přívěs se čtyřkolkami nebo motorkami.

 

14.9, pondělí
 

Ráno sice nebylo ještě úplně jasné, jaký budeme mít program, a já bych býval preferoval oddechový aklimatizační den, ale v Petře to jen vařilo a měla fotografický absťák. Docela brzy jsme se vypravili s tím, že navštívíme Eldorado Springs a Rocky Mountains, vyzkoušíme si nocleh ve stanu, a další den se vrátíme do Denveru, doladit potřebnou výbavu před velkou cestou.
 

Jak řekli, tak udělali. Do navigace jsme naťukali Eldorado Springs a Petra usedla za volant našeho automatického autíčka. Vyrazili jsme z Denveru na sever a hltali jsme všecko kolem. Jeli jsme podél hor, které se zvedají kousek za městem. Eldorado Springs je z Denveru vzdáleno slabou hodinku, takže jsme byli brzy na místě. Po chvíli váhání, jak je to vlastně s parkováním a možností projetí parku autem jsme se shodli, že vyrazíme pěšky. Paní u kasy to zřejmě tak překvapilo, že nás pustila zadarmo. Všichni ostatní si nekompromisně vezli zadek v autě.
 

Konečně nadešla první větší fotografická smršť, přestože polední slunce je známý zabiják krajinářské fotografie. Vyfotili jsme nějaké potůčkovky, nějaké skály, nějaké výhledy. Já jsem se stihnul připálit a Petře se stihnul porouchat objektiv. Smutné skóre, na první půlden.
 

Odpoledne jsme se vydali dál, směrem k národnímu parku Rocky Mountains. Cestou jsme vyzoušeli první hamburger a k večeru, kdy se začalo dělat příjemnější světlo, jsme dorazili ke vstupu do parku, kde jsme si koupili passport pro vstup do všech národních parků USA. Projížděli jsme silničkami parku jako správní Amíci a hledali jsme pěkné výhledy a světlo. Moc se nedařilo, ale dařilo se potkávat losy a jeleny, jak jsme se ostatně všude na cedulích mohli dočíst. Byla jich opravdu spousta a hlavně byli podstatně mohutnější, než naši jeleni. Petra, známá zooložka, potvrdila, že jsou skutečně nebezpeční a respekt který budí, je oprávněný. Viděli jsme i neohrožené fotografy, kteří za jelenem vyazili ze silnice, ale také jsme viděli, jak přijel ranger a vrátil je zase zpátky do auta.
 

V Rocky Mountains jsme si našli kemp a utábořili jsme se. Ranger na vstupu do kempu byl vtipný chlapík a dal nám mimo jiné spoustu instrukcí. Vysvětlil nám, že naše místo pro stan je sice hezky situováno a sousedy nerušeno, ale také nám vysvětlil, že právě přes něj v noci zpravidla táhnou losi a jeleni.
 

Vydali jsme se ještě večer autem k jezerům výš v parku, abychom si našli eventuální místo na ranní svítání. Bear Lake, Medvědí jezero, bylo slušných 2650 metrů nad mořem a k fotografování přímo vybízelo nádhernou scenérií se skálami a barvícími se stromy.
 

Spokojeně jsme se už za tmy vrátili do kempu. Já jsem stavěl stan, zatímco Petra ohřívala na vařiči náš experiment - fazole s tortillou. Skoro se mi chce napsat, že to bylo moc dobré, ale fazole byly pekelně sladké, takže je ani slaná tortilla nedokázala přebít. Najedli jsme se a spokojeně nastoupili do propojených spacáků.Vysoká zvěř kolem (Petra fotografovala jednu laň s mláďaty asi deset metrů za naším stanem) byla zrovna v říji a jeleni vydávali zvuky jako když se otevírá zrezivělý padací most do středověkého hradu. Chvílemi jsme se báli, jestli nám nějaké zviřátko nenastoupí do stanu, leč nestalo se tak. Večer ještě přišla drobná přeprška a docela silný vítr, ale ten se k ránu utišil.

 

Intermezzo o lidech
 

Lidí jsme potkali spoustu, ale mluvili jsme s nimi jen málo. Přeci jen bariéra je bariéra. Všichni tvrdí, že Američané jsou happy, což je pravda. Neustále se smějí a když vás zdraví, máte pocit, že to je spolužák, kterého jste patnáct let neviděli a on má z toho opravdu velkou radost. Američané jsou tlustí. Ne všichni, ale ti co jsou, jsou tlustí neuvěřitelně. Stopadesát kilo bych řekl, že je minimum. V nákupních centrech jezdí na elektrických vozících, aby nemuseli nosit své sádelnaté tělo a do košíku vhazují tuny jídla. Důležité pro ně je, kolik má které jídlo tuku, ale cukr nesledují. Ostatně, jídlo mají všechno sladké, včetně sušeného pepřeného masa. Možná jsme měli štěstí, nebo to je úplně běžné, ale asi třikrát se nám lidé snažili sami od sebe pomoct. Stačilo rozložit mapu a už se u nás někdo zastavil, jestli trefíme. Někomu možná přijde americký úsměv umělý, ale rád se přiznám, že je mi to příjemnější, než přirozená mrzutost. Líbilo se nám i to, jak bylo všude uklizeno a jak jsou dodržovány zákazy a příkazy, například v národních parcích nebo na silnicích. Můj celkový dojem je tedy rozhodně pozitivní.

 

15.9, úterý
 

Ráno jsem nemohl dospat, ale stejně jsme přeslechli Petřin budík. Když se mi zdálo podezřelé světlo, zapnul jsem telefon a spustil alarm, že máme zpoždění. Behem tří minut jsme byli u auta a už jsme frčeli do kopců. Mírná oblačnost dávala tušit, že svítání by mohlo stát za to. Skutečně se nám podařilo nějaké obrázky nasbírat. Viděli jsme ohromnou laň uprostřed ledovcového jezera. Pro mne, městské dítě, to byl zážitek, jak se patří. Po chvíli fotografování jsme se přesunuli ještě ke druhému jezeru, ale světlo už se kazilo, tak jsme se rozhodli pro návrat.
 

V kempu jsme vyzkoušeli jakousi omáčku na tortillu, složili jsme stan a upekli jednoduchý plán: vrátíme se do Denveru, vyzvedneme ještě záložní fotoaparát, který mezitím dorazil k Flétně, nakoupíme, přespíme a brzy ráno vyrazíme opět ke stejným jezerům na východ slunce. Dál pak už můžeme pokračovat do Yellowstonského parku.
 

Přes den bylo pořádné vedro, takže už jsem se těšil domů k Flétně na sprchu.
 

Trochu jsme se zregenerovali, naobědvali, Petra se podívala k jezeru, zatímco já jsem připravil nový fotoaparátek a zkontroloval jsem, co nového v mailu, na bankovním kontě a na e-bay.
 

Odpoledne jsme vyrazili opět na nákup do Walmartu a tentokráte jsme popustili uzdu fantazii a odvaze ještě více a do košíku jsme házeli, co nám přišlo pod ruku. Například jsem vůbec nečekal, že koupíme na ráno mléko. A už vůbec jsem nečekal, že ho vypijeme v autě dřív, než dojedeme domů do Lakewoodu. Flétna inzerovala, že jde od půl páté k holiči, tak jsme ji čekali tak v pět. Když se ale nevracela v šest, začínal jsem panikařit, zatímco Petra na gauči bezvládně přemýšlela (občas jsem zaslechl chrápnutí). Flétna dorazila v půl osmé. Prý se u holiče zdržela. Inu, to my muži moc neznáme.
 

Přestože jsem byl stále ještě tragicky nevyspalý, těšil jsem se, že konečně vezmeme kytary a zanotujeme si. Tak se také stalo a Flétna nám předvedla svoje různé elektronické krabičky, které jí hrály a zpívaly druhý hlas, dělaly ozvěnu a vůbec vytvářely dojem komorního orchestru. Ve finále, když jsem byl už opravdu moc unavený a Petra se naprosto překvapeně zlobila, jaktože nechci teď začít plánovat cestu, zvednul jsem se k přípravě na kutě, leč v koupelně se mi povedl nějaký zvláštní trik. Ani nevím jak, ale když jsem ji opouštěl, dveře se za mnou zamkly. Petry se tvářily, že nikoho nešikovnějšího v životě nepotkaly. Flétna navíc tvrdila, že ráno v sedm má schůzku s prezidentem zeměkoule a bez koupelny a toalety to nepřipadá v úvahu. Začali jsme se tedy vrtat v klice ala koule, ale nic se nám samozřejmě nedařilo. Já jsem měl naopak pocit, že nic blbějšího mě nemohlo potkat vzhledem k tomu, že chci opravdu spát. Bylo asi jedenáct večer a Flétna žhavila telefony na kamarády a různé zámečnické pohotovosti. No, nechaly mě chvíli vydusit a pak skutečně nějaký přítel na telefonu poradil, kterak otevřít zamčenou koupelnu. Upadnul jsem do postele a ostatní si nepamatuji. Až později jsem se dozvěděl, že Petry mezitím znovu detailně probíraly náš itinerář a dělaly časový odhad. To byla práce velmi užitečná (tyto poznámky jsme v Denveru nicméně zapomněli).

 

Intermezzo o obchodech
 

Ve městech jsou obchody veliké a je jich spousta nahromaděna v nákupních zónách. V obchodech jsou veliká balení všeho. Veliká zamená kýble, krabice a pytle. Je nicméně třeba přiznat, že půl galonu pomerančového džusu s dužinou nám vydrželo na jedno odpoledne. Téměř ve všech obchodech se dá platit kartou a v těch větších dokonce samoobslužně. Takže u pokladny protáhnete kartu čtečkou, podepíšete se na elektronickém displeji a je zaplaceno. Je to velmi pohodlné, ale rozhodně bych v takovém systému nechtěl řešit ukradenou kartu. Kartou se dá v drtivé většině případů platit i u pumpy, takže je celkem jedno, jestli přijedete v noci, kdy je na pumpě zavřeno - čerpací stojany jsou v provozu stále. Prodavači vám často sami dávají potraviny do tašek, nebo dokonce za pulty stojí pomocníci s touto pracovní náplní. Všude po Státech je spousta fastfoodů a najíst se opravdu můžete, kdykoli se vám zlíbí. Moc jsme jich nevyzkoušeli, ale už víme, že bagety jsou o mnoho lepší než burgery.

 

16.9, středa
 

Jestliže jsem se o půlnoci cítil unavený, pak druhý den ve 3:30, kdy zazvonil budík, to nebylo věru lepší. Chtěli jsme ale v Rocky Mountains stihnout svítání. Petra usedla za volant a já jsem si sklopil sedačku, jako že jdu spát. Bohužel jsme asi po čtvrhodině jízdy shledali, že jedeme stále Denverem, že si cestu vůbec nepamatujeme a zkrátka že to je celé podezřelé. Začali jsme spílat chytré navigační krabičce a domlouvali jsme jí, aby nás vedla k Medvědímu jezeru. Stálo nás to nějaké nervy a čas, ale nakonec se to podařilo. Vůbec jsem se tedy neprospal, ale po šesté ráno jsme byli v Rocky Mountains. Na vjezdu do parku bylo všude mrtvo, takže jsme ani nemuseli hledat naši vstupenku. Svítání se nevydařilo, nakonec mám jeden snímek, ale jen proto, že místní moudrá fotografka to pro špatné světlo vzdala a já jsem jako hyena zaujal její místo. Celkově jsme ale moc moudrých fotografů nepotkali. Vesměs jsme vídali spíše lidi ověšené nejdražší dostupnou technikou a fotografující zcela zoufalé motivy. Inu malá česká závist trochu zahlodala. Po svítání jsme se posilnili sendvičem z nepříjemně sladkého chleba a pustili jsme se dále na sever, směr Wyoming a národní parky Grand Teton a Yellowstone.
 

Ještě v Coloradu jsme prvně tankovali. Bylo to malé dobrodružství, protože tankovací automat vyžadoval k naší kartě jakýsi zip code, což jsme nevěděli, co je. Nakonec nám ochotná paní uvnitř pomohla a odblokovala pumpu pro platbu u pultu. Petra zmerčila akci tři tyčinky Snickers za cenu dvou a bystře mi je při placení podstrčila. Paní se srdečně smála tomu, jak Petře září očička. Mně se očička spíše protáčela z toho, jak je tyčinka sladká. Dál jsme viděli veliké poutače na indiánskou vesnici, dobová řemesla, a tak dále. Ukázalo se, že jde o jedno teepee.
 

Z dopoledne si toho moc nepamatuji. Měl jsem sklopenou sedačku a polospánkem jsem konečně trochu dohnal spánkový deficit, zatímco Petra statečně sbírala míle. Jižní část Wyomingu je naprosto plochá, žádná města, jen semtam poházené domky a semtam koně nebo krávy ve vyschlých plevelnatých loukách. Neutěšený pohled a hlavně obrovské vzdálenosti. Navigace nám tak hlásila údaje jako "příští odbočka za 178 kilometrů" a podobně.
 

Denver i většina Colorada, ale i parky, na které jsme se chystali, jsou vysoko nad mořem. Denver údajně jednu míli, čili asi jako naše Sněžka, v parcích jsme pak byli přibližně ve dvou až dvou a půl tisících metrech. Doporučuje se hodně pít. To dělám i bez podobných upozornění, takže jsem pil ještě mnohem mnohem víc. Vedlejší efekt tohoto počínání je čtenáři zcela jistě jasný. Museli jsme pořád stavět. Bohužel to přišlo na nás oba akorát na dálnici, kde byly sjezdy jednou za deset mil, zakázané zastavování v odstavném pruhu a nikde kolem ani křovíčko. Ale když člověk musí, tak musí. Takže jsme zastavili a vyběhli kousek od dálnice. Když jsme vykonali potřebu, řekl jsem si, že chci mít vyfocený pořádný americký truck, čili tahač s návěsem, hezky za plné rychlosti. Byla to hodně hloupá myšlenka. Kde se vzalo, tu se vzalo, kutálelo se k nám pomalu odstavným pruhem policejní auto. Chvála bohu, že jsem ještě nebyl zakleknutý u dálnice s foťákem. Pamětliv instrukcí zkušenějších, nedělal jsem prudké pohyby, nesahal do náprsní kapsy ani za pás a počkal jsem v klidu, až hoši vystoupí a dojdou ke mně. Aniž bych čekal, co mi začnou vysvětlovat, vychrlil jsem na ně, že jsme opravdu příšerně potřebovali na záchod, a že už jedeme dál. Hoši se zatvářili chápavě, neopomněli zdůraznit, že příště ale hezky na pumpě. Celou dobu se tvářili vlídně a nakonec se ještě zeptali, jestli nepotřebujeme nějakou další pomoc. S úlevou jsme odmítli, volantu jsem se ujal já, a jeli jsme dál.
 

Odpoledne bylo už trochu lepší světlo a začaly nějaké ty fotografické zastávky. Jedna dokonce byla osvěžena broděním říčky a nálety kobylek, které dělají zvuk jako velikonoční řehtačky. Petra také začala díky našemu novému dočasnému záložnímu fotoaparátu filmovat krátké sekvence hezky turisticky "zpoza okna".
 

K večeru jsme se dostali do národního parku Grand Teton. Škrábali jsme se pořád dál do kopců a světla kvapem ubývalo. Stihli jsme udělat ještě pár snímků jezírka, před kterým nás varovaly cedule, že by nás mohl sníst medvěd. Nesnědl, zato se setmělo a najednou se ukázalo, že jedeme úplně sami. Nikdo před námi, nikdo za námi, nikdo v protisměru. Byli jsme z toho celí nesví. Všimli jsme si přibývajících cedulí o práci na silnici a o rádiu, které si můžeme naladit, abychom se dozvěděli o dopravních omezeních. Naladili jsme rádio, ale mnoho jsme nerozuměli. Konečně se před námi vyloupl pracovní pickup, u kterého jsme zastavili a zeptali se řidiče, zda je vůbec cesta do Yellowstone průjezdná. Byl to dělník s takovým přízvukem, že jsme nerozuměli prakticky ani slovo, ale on evidentně pochopil a pokýval, že můžeme jet. Tedy jsme jeli. Brzy jsme ale dojeli ke koloně aut, kterou vpředu kdosi organizoval. Měli jsme štěstí, protože během pár minut jsme dostali "pilot car", tedy auto, které mělo provézt celou kolonu stavebním úsekem. Kolona jela pomalu a stavební práce byly opravdu rozsáhlé, takže uváděné půlhodinové zpoždění bylo spíše hodně optimistickým odhadem. Byla už úplná tma, drncali jsme staveništěm a kontrolka benzínu svítila a svítila. Chlácholili jsme se tím, že na rezervu ujedeme určitě aspoň čtyřicet kilometrů. Petra v záklonu intenzivně přemýšlela a já jsem se za volantem loudal kolonou.
 

Konečně pilot car odbočil a my jsme se dostali na normální silnici. V temně rudé záři přímo před námi se rýsovaly pořádně vysoké štíty hor a my jsme padali silnicí mezi stromy dolů. Konečně jsme natrefili první pumpu. Po bližším ohledání jsme zjistili, že je zavřená a nervozita stoupla.Vydali jsme se dál a nakonec jsme se dostali do nějaké obydlenější oblasti, kde skutenčně byla pumpa u které někdo tankoval. Zaradovali jsme se a pokusili se o totéž. Bez úspěchu. Vyberte způsob platby, vyberte druh paliva, zahajte tankování, one moment please ... Dlouho předlouho jsme se mordovali, až jsme na to nakonec přišli a natankovali jsme na kartu i bez obsluhy. Pumpa byla uvnitř stejně zavřená, takže zaplaťpámbu, že jsme to celé vyřešili. Tentokráte jsme brali opravdu úplně celou nádrž za nějakých 40 dolarů.
 

Po natankování se nám sice psychicky ulevilo, ale hledání noclehu vypadalo bledě. Pokusili jsme se zamířit k předpokládanému kempu, ale nakonec jsme našli malinké odpočívadlo krásně schované za stromy. Nebylo moc co vymýšlet, rovnou jsme sklopili sedačky, i když to byl poprvé s optimalizací interiéru trochu boj, vlezli jsme do spacáků a zalehli. Petruška se tuze bála rangerů. Přijdou, zaťukají na okénko, posvítí baterkou do obličeje, seřvou nás, vezmou do vazby a dají pokutu, kterou budeme splácet po zbytek života. Upřímně řečeno, neměl jsem z nocování v autě také extra dobrý pocit, ale nikde jsem nečetl, že se to nesmí. Navíc do takového auta se medvěd dostane podstatně hůře, než do stanu. Petra ze spaní asi dvakrát vykřikla, že je to v Prčicích, že šerif je tu, ale všechno dobře dopadlo a spali jsme až do rána.

 

17.9, čtvrtek
 

Ráno se ukázalo, že nás nikdo nezavřel ani nesnědl, tak jsme nastartovali, aby se osušilo úplně mokré sklo a abychom si trochu zatopili. Namířili jsme si to k Jenny Lake, že se pokusíme opět o východ slunce. Skutečně jsme se dostali včas ke kempu situovanému na břehu jezera. O chvilku později už jsme vyčkávali s rozloženými stativy, až vrcholky štítů za jezerem ozáří růžové ranní paprsky. Východ slunce se docela vydařil a po návratu na parkoviště jsme objevili nový potravinový evergreen: tortillu s čedarem. Cestou dál jsme se ještě několikrát vrátili k motivu vysokého skalního štítu s popředím žloutnocích bříz. Když jsem večer prohlížel Petřin foťák, nalezl jsem v něm úplně stejné snímky hor, jenom v pravém dolním rohu, na přesně stejném místě, se měnily různé stromy. Inu, když má někdo rukopis, nedá se nic dělat. Moje fotografka se pokoušela i stát se kameramankou, ale když jsem zjistil, že točí video na výšku, zlomil jsem nad ní hůl.
 

Konečně jsme vjeli do Yellowstone, asi nejznámějšího národního parku USA. Zlomili jsme první tisícovku mil. Řada lidí nás před cestou odrazovala, prý tam vlastně skoro nic není, tím spíš k fotografování, ale s odstupem času jsme se shodli na pravém opaku.
 

Park tvoří hlavní silnice stočené do osmičky o celkové délce určitě přes 200 mil. Nejprve jsme projížděli trochu většími "Jizerkami" s uschlými stromy a jezery, vyfotili jsme kaňon a vodopády. Namočil jsem si u nich hlavu a když mě viděl o kus dál nějaký turista, ptal se mě, jestli jsem byl ve vodě. Od vodopádů jsme si přivezli kamínek. Na břehu jezera jsme si našli výborné místo ve stínu a ohřáli jsme si těstoviny. Když z odpočívadla odjeli ostatní lidé, hupli jsme i do jezera, abychom se opláchli a zchladili. Petruška moc chtěla plavat. Vběhla do vody, běžela a běžela, ale vody měla stále po kolena. Místo plavání bylo tedy jen cachtání.
 

Zastávek bylo hodně a začali jsme si znuděně vybírat jako Američani. Přibrzdili jsme, nakoukli z auta a jeli jsme dál. Totéž jsme málem udělali u West Thumb Geyser Basin. Na poslední chvíli jsme si ale všmli, že "se tam z něčeho kouří", což nám přišlo podezřelé a přeci jen jsme vystoupili. Před námi se otevřela obrovská plocha bílých písků s horkými prameny a jezírky, prošpikovaná dřevěnými chodníčky. Byli jsme sice zoufalí, že můžeme fotografovat jen z chodníčků, ale i tak jsme vydrželi v areálu přes dvě hodiny. Potkali jsme tam i skupinku Čechů. Celkově jsme se shodli, že na nás Češi zatím nepůsobili moc dobře, většinou je bylo slyšet na míle daleko a tvářili se, že snědli všechnu moudrost. Jak říká můj tatínek - jako by jim bylo šedesát a byli už v Moskvě.
 

Další cestou jsme si odskočili pro fotografii k řece a narazili jsme na jedlou houbu s neuvěřitelným průměrem aspoň třicet centimetrů. V naší rodině se této houbě říká babka, ale to asi není ten správný vědecký latinský název. K večeru jsme se ještě zastavili u dalších vodopádů. Když jsme měli akorát rozložené nádobíčko a na mostě kousek od nás postával starší manželský pár a všichni jsme se kochali pohledem na vodopád, zjistil jsem, že mi chybí nějaká součást fotografiké výbavy. Skočil jsem si tedy k autu a s úděsem jsem si všimnul, že po mostě k nám se blíží bizon. Pravda, u vjezdu do parku jsme četli, že kromě medvědů a jelenů a losů můžeme narazit na potenciálně velmi nebezpečné bizony, ale člověk tomu moc nepřikládá váhu, dokud se s něčím takovým nepotká na vlastní kůži. Houknul jsem na Petru, ta houkla na důchodce a už jsme seděli v autech. Bizon se k nám pomalu blížil a vypadal mírumilovně, ale stejně jsem měl nahnáno a ruku na startéru. Byl to opravdu pořádný kus zvířete a zachytili jsme ho i na video. Procházel snad metr nebo dva od našeho auta. V tom u nás z druhé strany zastavil ranger a dosti direktivně zavelel, abychom jeli dále. Měl zapnuté majáčky a blikal všemi barvami. Strach ze zvířete byl vystřídán strachem, že jsme zase něco provedli a poslušně jsme následovali rangera. Ten ale za mostem majáčky zhasnul a odjel, takže jsme se pokojně otočili a jeli dofotit vodopád. Stmívalo se, ale přesto jsme omrkli ještě další vodopády na ráno.
 

Hledání kempu bylo tentokrát ještě o dost horší, než předešlou noc. Podle mapy jsme se měli blížit k jednomu, který je určitě otevřený, ale jeli jsme už úplnou tmou a bloudili jsme. Dvakrát jsme projeli tam a zpět, přičemž jsme narazili na parkoviště pod horou Mt. Washburn, kterou jsme se rozhodli následující ráno zdolat a podívat se tak na park z výšky 3122 metrů nad mořem.
 

Lítali jsme jako vítr v bedně, ale nakonec jsme kemp našli. Samozřejmě - obsazený. Opět jsme se vydali do kopců, zcela odevzdaně hledat odpočívadlo, na kterém bychom to zapíchli. Ve fnále se skutečně podařilo, docela bylo i pěkně zastrčené. Hledání bylo opravdu dlouho neúspěšné, ale nakonec jsme "někam sjeli" a ukázalo se, že jsme na docela pěkně zastrčeném odpočívadle. Nad námi vedla do kopce silnice a občas na nás skrze stromy zasvítilo projíždějící auto. Petruška z toho měla úplné trauma a během usínání asi třikrát vykřikla, že to je v háji, že už jde ranger. Nakonec se ale upokojila a usnula.

 

18.9, pátek
 

Ráno jsem se pro změnu bál já, nechtělo se mi kráčet na Mt. Washburn za tmy a potkávat medvědy. Místo toho jsme tedy popojeli kus dál a čekali jsme ne východ slunce. Ten se nijak zvlášť nepovedl, ale zase jsme poradili cestu Japoncům, kteří se divili, jaktože jim nechceme dát naši mapu. Dokud mělo světlo ranní barvu, vrátili jsme se ještě na dovoje vodopády, ale stejně se nám světlo a hlavně stíny nelíbily. Cestou zpátky, kdy jsme dělali hodně fotografických zastávek, se nám zdálo, že auto udělalo nějaký dost podezřelý zvuk. O pár mil dál na odpočívadle na nás z předjíždějícího auta halekala slečna "máte vzadu na kufru sluneční brýle!" Baže, Petřiny brýle sjely po střeše, chytily se někde na spodním okraji zadního okna (to vůbec nechápu) a statečně tam držely. To bylo shledání! Málem bych zapomněl, že na střeše byly už podruhé - hned ze začátku dovolené na střeše už jednou zůstaly a při rozjezdu sebou pěkně křachly na asfalt.
 

Usnesli jsme se, že na horu nepolezeme, že už je moc teplo a zbytečně by nás to zdrželo. Dále následovala jodisolová zastávka - Petruška měla bebí na noze, tak jsme ji trochu ošetřovali. Bohužel se snažila převzít aktivitu do vlastních rukou, což se projevilo použitím jodisolu vzhůru nohama. Následkem bylo rozlití dezinfekční tekutiny všude možně, takže naše autíčko nějakou dobu páchlo jako operační sál. Další zastávou byl zkamenělý strom. Petra se tvářila, jako že jich jsou plné Jizerky, ale já jsem si k němu rád zajel. Další zastávka byla u jezírka s bílým zaschlým rozpraskaným bahnem, vděčným to motivem fotografovým. Po další chvilce jízdy jsme zastavili na odpočívadle, které bylo jako jedno z mála ve stínu. Ohřáli jsme si konečně trochu normální fazole a více než příjemně jsme si zrelaxovali ve stínu stromů, stranou od silnice.
 

Opět jsme se posunuli dál, k odbočce na další vodopády. Úmorným vedrem jsme se k nim museli dostat po chodníčku. Na místě se samozřejmě ukázalo, že zrovna tyhle vodopády za to nestály. Když jsme se vrátili na parkoviště, potkali jsme nějakou paní, která, vida nás, že se vracíme s fotoaparáty a stativy, zeptala se, zda cesta stojí za to. "Definitely not", ujistil jsem ji.
 

Dorazili jsme k horkým pramenům, na sever Yellowstone, kde nás čekaly fotografické žně. Barevné prameny, bublající jezírka, solné břehy, uschlé stromy, prostě paráda. Když jsem se odvážil ponořit prst do vody, ptal se mě kolemjdoucí pán, jestli je to horké, nebo jen teplé. Opět jsme narazili na skupinku Čechů, ke kterým jsme se raději neznali, jak se dělali centrem pozornosti.
 

Kemp u horkých pramenů byl samozřejmě plný. Natočili jsme si tam alespoň vodu a vzali nějaké mapy. Místní pošta byla už zavřená, ale zavřený nebyl fasfood, kde jsme si dali nejlevnější možný párek v rohlíku a jen jsme žasli nad tím, jak si tam ostatní dávají obrovská menu se serepetičkami rozloženými po celém stole.
 

Jedna z průjezdných cest v Yellowstone byla zavřená, takže jsme se museli částečně vracet. V podvečer jsme dojeli k Norris Basin Geyser, kde jsme znova poskakovali s fotoaparátem mezi sirnou párou a bublající vodou a hledali tu správnou kompozici ve večerním sluníčku. Procházeli jsme celý areál dlouho a když sluníčko zapadlo a měli jsme se k odchodu, zjistili jsme, že jsme u vchodu vynechali celou jednu polovinu gejzírů v areálu na druhé straně. Rozhodli jsme se pro vyhledání noclehu a já jsem si dal za úkol lobovat za návrat na svítání. Nejeli jsme daleko; na jednom z prvních odpočívadel schovaném za stromy jsme zastavili a připravili lůžkovou úpravu. Bylo to dobré, Petruška se už skoro vůbec nebála a spokojeně jsme se vyspali.

 

19.9, sobota
 

Ráno vypadalo příjemně, tak jsme se moc nezdržovali vydali jsme se zpět na Norris Geyser Basin. Ejhle, čím více jsme se blížili, tím více houstla mlha, nejspíše i díky sirným pramenům. Dorazili jsme na místo a mlha by se opravdu dala krájet, čili jsme nejspíš byli blízko obydlí Rákosníčkova. Vydrželi jsme čekat skoro hodinu na světlo, ale nic se nedělo. Zklamaně jsme se vydali zpět k autu a dali jsme se na cestu dál. Zastavili jsme u vodopádů, kde se shlukovali lidé, ale já jsem vyskočil z auta na druhou stranu, kde jsem viděl dole pod silnicí bublající jezírko. Bylo kalné, jako vápno zalité vodou a bublalo, jako vápno zalité vroucí vodou. Seběhl jsem k němu dolů asi dvacet metrů. Měkká půda a bublající kal ve mně vzbuzoval dost obav, takže jsem se zase rychle vydal k autu, a co jsem nepotkal - bizony, kteří měli stejnou cestu. Nevěděl jsem chvíli, jesli se víc bojím bublající vody, nebo bizonů, ale nakonec jsem úspěšně dosáhl auta. Bizoni posléze zablokovali silnici, protože ji asi pět minut přecházeli. Jsou totiž velmi rozvážní.
 

Znovu jsme fotografovali u dračího doupěte, kde bylo ale po ránu tolik světla a páry, že to dohromady ani pořádně zachytit nešlo. Kousek dál, na piknikovém odpočívadle, jsme si uvařili náramnou baštu z dvojkonzervy - kuře se zeleninou. Pak jsme se vymáchali v říčce, kde jsme si také přemáchali některé svršky. Při tom na nás házela z borovice šišky drzá veverka. Petra se pak ještě pomazala od hlavy k patě a vyrazili jsme opět dál. Byl víkend, takže park byl ještě trochu ucpanější, než předcházející dny.
 

Dorazili jsme do dalšího významného bodu parku - Old Faithful, kde bylo další gejzířiště. Krásné bílé solné písky a barevná jezírka. Udělali jsme pár snímků společně a pak jsme se rozutekli každý za svými motivy. Byl jsem docela spokojený s výsledky, když v tom se ke mně Petruška rychle blížila po chodníčku: "Jarýnku, Ty se na mě budeš hrozně zlobit, ale musíme se vrátit. Musíme se úplně vrátit. Budeš se na mě moc zlobit". V duchu jsem uvažoval, co jsme asi kde zapomněli, a že se budu snažit Petru přesvědčit, že to za návrat nestojí. Ach ano, stojí - zásnubní prstýnek! No dobrá, ke koupací říčce to je nějakých sedmdesát kilometrů, tak hurá na to.
 

V parcích jsou hodně nízké rychostní limity, navíc pořád někdo někde zastavuje a kochá se (včetně zastavování v protisměru) a jako bonus vám může do cesty skočit nějaké zavalité zvíře, takže se prostě rychle jet nedá. S přibližujícím se koupacím odpočívadlem, kde prstýnek musel ustoupit mazacímu krému, stoupala naše nervozita, jestli nějaká nenechavá straka nebo nenechavý turista neodnesl prstýnek navlečený na větvičku smrčku. Cestou jsme ještě míjeli přímo na silnici velikého bizona a zvěčnili jsme si ho videem. Konečně jsme dorazili na kýžené místo (zaplaťpámu, že jsme dokázali zrekonstruovat, kde vůbec bylo, a Petra div ne za jízdy vyběhla z auta a běžela k řece). "Není tady!", zněl první, zcela zdrcený výkřik. "Je tady!", zněl druhý, naprosto nadšený výkřik. Prstýnek spadnul z větvičky do trávy. Takže hurá zpět do Old Faithufl dokončit fotozastávku u gejzírů.
 

Když jsme se vrátili zpět ke gejzírům, holedbala se Petra, že je teď přeci mnohem lepší světlo a lepší mráčky, takže vlastně více než dvouhodinovou cestu pro prstýnek je třeba vnímat pozitivně. Dokonce jsme u jednoho z gejzírů vypozorovali, že je aktivní každých osm minut, takže jsme znalecky rozdávali rady kolem procházejícím fotografům.
 

Poračovali jsme parkem v našem gejzírovém turné - Upper, Midway, Lower Geyser Basin, zkrátka horké prameny na každém kroku. V podvečer jsme sjeli z hlavní silnice na cestu k místu výhledu. Tam jsme se ale nedostali, cesta byla úplně zablokovaná bizony. To bylo další zajímavé setkání. Stádo bizonů u cesty, největší z nich přímo na cestě. Proti tomu stádo aut a turisti s digitálními foťáčky v napřažených rukách před sebou. Jeden z nich, stojící vedle mě, kývnul hlavou k bizonovi a vtipně poznamenal "to by byl dobrý stejk na večer". Vida, že tudy neprojedeme, otočili jsme se zpět na hlavní silnici.
 

Na večer jsme dorazili do Madisonu, posledního většího centra v parku. Vyhledali jsme kemp, a ukázalo se, že je kupodivu volný. Stál nás americkou dvacku a instrukce nám předávál starý pán, moc milý, oběma se nám líbil. Vysvětlil nám, že Wyoming je země medvědů, takže žádné potraviny ve stanech, ani v autech, ale pěkně v bear boxech. Vysvětlil nám, kde je pitná voda, kde jsou telefony, jak se z kempu odhlásit, a tak dále. Pravil, že v kempu je amfiteátr, a že večer je program kupodivu o medvědech. Na konci měl správnou americkou poznámku - je to přeci jen trochu daleko, takže tam můžeme dojet autem (ve skutečnosti asi 500 metrů). Pán se ujišťoval, jestli příjmení je Petra nebo Slámová a sám měl vtipné jméno - Dave Arizona.
 

Na našem kempovém stání jsme postavili stan, uvařili si jídlo a šli jsme do hajan.

 

20.9, neděle
 

V noci přišla menší přeprška, ale nic velkého - zkrátka počasí nám bylo nakloněno. Ráno jsem se poprvé vydal fotografovat sám - Petra preferovala mytí hlavy v kempovém dřezu na nádobí. Nedaleko kempu protékala říčka, tak jsem se vydal po jejím břehu s úmyslem ulovit buď nějaké pěkné svítání, nebo nějakého pěkného jelena. Ukázalo se, že na svítání není ideální krajina ani mráčky a na jeleny je málo jelenů a jsou daleko. Zato jsem ulovil stromořadí kachen (kachnořadí) a při návratu do kempu ohromného bizona. Pokorně jsem u něj stál a tiše cvakal. Kdyby se rozhodl, že mě zašlape do země, zvládnul by to za pár vteřin. Pokojně se takhle pásl uprostřed kempu a postupně se k němu začali trousit lidé (bylo přeci jen brzy ráno). Vykrákal bych za ucho pána, který bizona fotil s bleskem. Naštěstí jsem ale tou dobou už byl mimo dostřel a blízko auta.
 

Sklidili jsme mírně navlhlý stan a vyrazili jsme do neznáma. Do navigace jsme naťukali San Francisco a jeli jsme. Počasí kupodivu nebylo už ideální a tak jsme blahořečili svatému Petrovi, že nám v Yellowstonu zachoval přízeň. Kousek za Yellowstone parkem jsme vjeli do Montany. Jen na malou chvilku - natankovali jsme plnou nádrž nejobyčejnějšího benzínu, což nás vyšlo bratru na 600 korun a jeli jsme dál. A skutečně po pár mílích jsme byli v Idahu.
 

Když jsem si předešlý den srovnával myšlenky o cestě, přišlo mi docela zvlášní, že ještě před měsícem jsem pomalu nevěděl, co je to Idaho, teď si tam klidně jedu autem se svojí snoubenkou, vůbec nevím, co je vlevo a vpravo, ale navigace mi říká, že za tisíc kilometrů budeme v San Franciscu. Jediné, co je k tomu potřeba, je platební karta, která zatím ještě jde ždímat.
 

Dozvuky Yellowstonského parku daly ještě záminku k fotografické zastávce: krásné podzimní barvy a modré jezírko nás lákaly. Výsledkem bohužel byly akorát poškrábané nohy a zabahněné boty - žádná kloudná fotografie. Dále už v Idahu krásnou parkovou krajinu rychle vystřídala rovina. Nejprve nudná, pak vysloveně nevzhledná. Všude sucho, prašno, smog. Věřím, že to pro někoho může mít kouzlo, ostatně, není vůbec špatné to vidět, ale žít bych tam nechtěl.
 

Sjeli jsme z dálnice ke komplexu rychlých občerstvení a po notném těkání jsme zvolil Wendy's, old fashioned hamburgers. Chytli jsme u něj totiž bezdrátové připojení k internetu. U pultu jsme objednali něco, co mělo v názvu "Ultimate" a na pár doplňujících otázek jsme odpověděli yes, což mělo za následek zcela nepředvídatelnou věc na tácku - k hamburgeru s kuřecím plátkem jsme obdrželi každý ještě gigantickou kapsu plnou hranolek a Sprite v kelímku velikosti kýblu. Nevím tedy, kolik přesně, ale rozhodně víc, než půllitr. Začali jsme tedy konzumovat a přitom jsme se vrhli s notebookem do virtuálního světa, rozeslat zprávy a zkontrolovat všechno možné.
 

Na závěr jsme využili toaletu, která byla příjemná a čistá a velká asi jako naše ložnice. Petra mi vylíčila historku z dámské toalety, kde usedla konat, načež ve vedlejší buňce zazvolnil zapomenutý telefon. To jí přivodilo takový šok, že zapomněla na vešekré konání a šla odevzdat telefon k pultu. Celá akce byla samozřejmě provázena opakovaným splachováním, protože fotobuňka vám spláchne při každém podezřelém pohybu. Vše je tak automatické, že i papírový ručník vám povyleze sám.
 

Na internetu jsme si našli seznam Walmartů v Idahu a zamířili jsme do jednoho z nich v Idaho Falls. Už jsme trochu věděli, co nám chutná a co ne a nakoupili jsme asi deset litrů vody, patery tortilly, nějaké konzervy, pár litrů mléka a nějaké drobnosti, jako kupříkladu sladké cornflaky Golden Puffs, které se osvědčily. Proto jsme nepohrdli typickým americkým balením velikosti pytle od cementu.
 

Po nákupu jsme se vydali dále, směrem k Nevadě. Na pumpách jsme sice viděli pohlednice s malebnou Nevadou s národními parky, ale my jsme ji poznali jako nehostinnou až pouštní. Silnice vedla většinou po rovnině a po jedné nebo druhé straně se zvedaly suché hory bez porostu, jen s keříčkovými trsy bezbarvé suché ostré trávy. Vrhli jsme se na čerstvě nakoupené mléko, a protože jsme měli americké balení, zakrátko jsme každý požili celý litr. Nevím, jestli na mě tak zapůsobilo mléko, nebo voda natočená v kempu, ale po dvou hodinkách jsem zaznamenal v břiše dosti dynamické pocity. Skoro by se až dalo říct křeče. Začal jsem Petru upozorňovat, že možná časem příležitostně bychom si mohli dát i zastávku. Moje řidička byla totiž na zastávky dost skoupá - urputně ukrajovala míle, až jsem si z ní dělal legraci, že je sbírá a nechce mě pustit za volant. Nakonec z toho ale bylo skřípění brzd, dojezd smykem a vyskakování za jízdy do příkopu. No nedá se to říct jinak, chytla mě příšerná ... průjem. Petra stále jela a jela, pak jsme (ten den už podruhé) nakrmili auto, já jsem samozřejmě musel na pumpě zkontrolovat toalety.
 

Přiblížil se večer a hledali jsme bydlení. Navigace tvrdila, že se blíží kemp, tak jsme sjeli z dálnice a vydali se ho hledat. Narazili jsme na nějaký luxusní areál s obytnými přívěsy většími, než průměrný panelákový obývak. Ceně 35 dolarů za noc jsme se jen vesele zasmáli a já jsem v posledením tažení doběhl na záchod.
 

Kemp jsme opustili a vrátili jsme se na dálnici. Užili jsme si ještě nějakou hodinku nočního řízení a nakonec jsme spočinuli na "rest area", což je trochu veklolepější obdoba našich dálničních odpočívadel. Ještě jsme se chvíli věnovali plánu cesty, kdy vyšlo najevo, že vytyčenou cestu nemůžeme stihnout, sklopili jsme sedačky a usnuli jsme.

 

21.9, pondělí
 

Ráno jsem byl jak na trní, před šestou jsem se chytil volantu a vyrazili jsme. Na dalším odpočívadle (jsou od sebe vzdálena asi 40 mil) jsme se trochu zkulturnili a uklidili v autě a pokračovali jsme v jízdě. Cílem bylo dojet do "ghost townu", tedy mrtvého městečka plného rezavých vraků aut, strojů, rozbořených chat a všelijakého harampádí, které s oblibou fotogtrafují jen vážně mentálně poškození fotografové. Takových ghost towns jsme měli při cestě několik. Po osmé hodině jsme se přiblížili k prvnímu z nich. K mé veliké radosti se ukázalo, že hned za dálničním sjezdem je železniční přejezd a bude tedy možná příležitost fotografovat motivy železniční.
 

Ghost town ležel kdesi v horách, asi deset mil od dálnice. Jeli jsme prašnou asfaltkou a nevypadalo to, že bude snaha korunována úspěchem. Nakonec jsme dorazili k ceduli značící probíhající těžbu a zákaz pokračovat dále. Zklamaně jsme otočili zpět a asi na půli cesty jsme odchytili řidiče nějakého stavebního stroje, aby nám poradil. V rámci komunikačních bariér se nám podařilo vyrozumět, že ghost town opodál skutečně je, ale je na soukromém pozemku a je částečně ilegální, neboť je třeba jej odklízet z důvodu postupující těžby. Na soukromém pozemku ostatně leží ve Spojených státech nejspíš úplně všechno, protože všude jsou ploty a nikam se nedá dostat. Když jsem viděl obrovské americké pláně, říkal jsem si, jestli je vůbec ve slovníku americké angličtiny sloveso "toulat se". Nejspíše ne, protože v národních parcích máte k chození chodníčky a všude jinde silnice. Nepočítá se s tím, že by cestou mezi městy řekl v autě táta "Máňo pojď, vylezeme támhle na ten kopec vpravo".
 

Hledání ghost townu bylo nakonec neúspěšné, ale jako motiv pro snímek nám aspoň posloužilo čerpadlo na vodu poháněné větrným mlýnem, nejspíš už dávno mimo provoz.
 

Vrátili jsme se k železničnímu přejezdu, vyhodili jsme na trávu navlhlý stan, aby se sušil, a čekali jsme na vláček. Petra byla zřejmě k mé mánii o něco shovívavější, než obvykle, kvůli předchozímu neúspěchu - potřebovali jsme si ukojit fotograficky-industriální choutky. Neustále se mě ptala, kdy přijede vláček, což jsem pochopitelně nemohl ani tušit (a obávál jsem se, že třeba jezdí jednou denně). "Vláček" nakonec přijel. Monstrum se třemi lokomotivami na začátku, třemi uprostřed a jednou na konci. Délku nebo počet vagonů si odhadovat netroufám, ale jít pěšky z jednoho konce na druhý bych nechtěl. Splnil se mi sen, vyfotili jsme si vlak a vyrazili jsme dál.
 

O kus dál u pumpy jsme opět chytili bezdrátový internet a kromě obvyklého kontrolování komunikačních účtů jsme elektronicky nakoupili další objektiv a kalibrační sondu na monitor a nechali si to opět poslat k Flétně. Udělali jsme si z ní úplný mezisklad celkem asi osmi objednávek. Snad jí vše budeme moci oplatit. Inu nakupování v Americe má svoje kouzlo.
 

Vydali jsme se směrem San Francisco, neboli, jak říkají Američani, Frisco. Cesta byla tentokrát únavná. Kolem poledne jsme se dostali do Kalifornie, kde nás hned na úvod v horách čekaly práce na silnici a ucpaná zastavená doprava. Asi po hodině jsme problémový úsek úspěšně překonali a dali se zase do svižného pohybu. Doprava houstla. Nějakých 150 kilometrů před San Franciscem jsme se zastavili na pumpě a po vystoupení z klimatizovaného auta nás čekal šok.Venku bylo neskutečné těžké vedro, zcela jistě přes třicet stupňů. Dopotáceli jsme se na toalety, pak jsme zkusili sendvič, který byl sice přijemně vychlazený z ledničky, ale asi na kilo šunky připadalo pět deka sýra. Pak jsme si vyměnili řízení, protože dopravní zácpy v hektickém velkoměstě jsem za odměnu dostal na starosti já. Silnice měla nejdřív tři pruhy, pak čtyři a ve finále pět. Vtipnou úlevou z amerického neekologického provozu je pruh značený kosočtvercem, kde mohou jet auta se dvěma nebo více pasažéry. Ano, opravdu sedí ve skoro každém obrovském americkém autě jeden jediný tlustý Američan, takže i v zácpách jsou pruhy pro páry víceméně volné a dá se jet svižně. Posledních sto kilometrů před Franciscem byl opravdu cvrkot. Ve všech pruzích se hustě valila auta stodvacetikilometrovou rychlostí a dostat se z pruhu do pruhu (nedejbože přes čtyři pruhy) byl pro vyjukaného našince náramně stresující úkol. S přibližujícím se velkoměstem se sice cestovní rychlost mírně snižovala, ale i tak jsem co chvíli vděčně vzpomínal na poloprázdné koloradské silnice. Sluníčko pořád pálilo, ale zvedal se inverzní šedivý pruh nad městem. Projížděli jsme kolem přístavu s obrovskými záoceánskými loděmi, projížděli jsme průmyslovou částí, minuli jsme letiště. V navigaci jsme měli zadaný populární most Golden Gate a naivně jsme doufali, že si jej vyfotíme v zapadajícím slunci. Byl to vlastně náš hlavní cíl. Měli jsme za sebou už dvě tisícovky mil v našem zaprášeném korejském domečku na kolech.
 

Hustá dálniční síť kolem Francisca na mě udělala opravdu dojem. Vůbec nechápu, jak se dřív mohlo jezdit podle mapy, cedulí, nebo vyslechnutých instrukcí. Snad třicetkrát jsme sjížděli z jedné dálnice na druhou, přes nadjezdy, podjezdy, mosty, "brejle". Navigace ale naše občasné chybky vždy přepočetla a pokračovali jsme plynule dál. Čím víc jsme z obchvatů a dálnic sjížděli do "downtownu", tím víc jsem začínal panikařit, co se stane, až dojedeme k mostu a budeme muset hledat parkování. Postupně jsme z usmaženého Francisca vjeli do smogové příoceánské slané mlhy. Najednopu byla neuvěřitelná zima, tma a dohlednost na pár metrů. Projížděli jsme kopcovitými ulicemi města, míjeli travmaje a libovali jsme si, že město je moc pěkné. Alespoň to málo, co z něj vidíme. Měl jsem neodbytný pocit, jako bych to tady znal, z různých amerických filmů, nebo automobilových počítačových her. Chvíli jsme se ještě motali metropolí a najednou navigace řekla, že jsme dojeli do cíle a před námi bylo parkoviště.
 

V němém úžasu, že jednak funguje naplánování trasy na druhé straně zeměkoule u počítače a její projetí v reálu podle malé krabičky u volantu, a také v úžasu, že skutečně parkujeme u Golden Gate, otevřel jsem dveře. Vítr mi je vyrval a div nevyvrátil z pantů a do vyhřátého interiéru auta se vehnalo mlžné slané vlhko a zima. Na most nebylo ani zdaleka vidět, dohlédli jsme tak 20 metrů, což na téměř tříkilometrový most dost dobře nestačí. Sršel jsem nadšením, protože jsem měl pocit, že jsme dosáhli opravdu něčeho neobyčejného, bez ohledu na hnusné počasí, zatímco Petra brblala v autě, že nikam nejde. Nedbal jsem brblů a začal jsem na sebe navlékat všechno možné oblečení, co jsem našel. Petra nakonec učinila totéž, hodili jsme do parkovacího automatu dva čtvrťáky a vyrazili jsme do mlhy. Most jsme našli a vyfotili jsme se u zábradlí (protože nic jiného vidět nebylo). Zastavil u nás nějaký chlapík na kole a ptal se, jestli je tady vždycky taková mlha. To nás pobavilo a odvětili jsme, že jsme v San Franciscu poprvé. Chvilku jsme poklábosili, udělali jsme chlapíkovi z Kanady snímky na Golden Gate a vydali jsme se každý svou cestou. Na parkovišti Petru ještě odchytla skupinka lidí s otázkou, kde že je Golden Gate. Na to Petra reagovala, že to je opravdu dobrý vtip, leč ukázalo se, že dotyční skutečně v té zoufalé tmě a mlze nevědí, kde monstrózní most je.
 

Rozhodli jsme se, že San Francisco je sice asi moc pěkné město, kde bychom aspoň den rádi pochodili, ale je pozdě večer (vzhledem k časovým posunům jsme ani přesně nevěděli, kolik vlastně je v Kalifornii hodin) a mlha nevypadá, že by dala vzniknout dobrým snímkům. Zvedli jsme jsme kotvy a nechali se navigací vést k majáku, který byl dalším cílem cesty, necelé dvě hodiny cesty od Golden Gate na jih, mimo město. Ještě naposledy jsem si užil záchvěv toho, že bych si nejraději sednul do nějaké sanfranciské restaurace místo hrkocání se autem, zamáčknul slzu, že nenavštívím nějaký opravdu veliký obchod s fotografickou technikou a už jsme frčeli.
 

Magická krabička opět nezklamala a po desáté večer (koloradského času) jsme byli u cíle. S klidným srdcem mohu konstatovat, že takový maják v noci a v mlze nelze smysluplně vyfotografovat. Chvíli jsme bloumali kolem a nakonec jsme provedli typické večerní manévry pro hledání noclehu - jeli jsme málem krokem a zajížděli jsme do všech odboček. Po krátkém hledání jsme našli odlehlé parkoviště s naučnou cedulí (ani nevíme, co učila) asi třicet metrů nad hlavní silnicí a zakotvili jsme na něm. Na spací úpravu jsme už měli dobrý grif a dokonce bych řekl, že se nám spalo v autě čím dál lépe. Po chvilce jsme funěli a zamlžovali okénka.