ReferenceKniha hostůCestopisyOdkazyO mně

 
Ráno bylo stejně mlžné, jako předchozí večer. Petruška stále opakovala "hají" a i když bylo jasné, že chce maják také zkusit, musel jsem burcovat z pelechu já. V mlze bylo úplně všechno a ani se nám nechtělo vybalovat techniku. Bezradně jsme v tom mokrém větříku přecházeli a čekali, co se bude dít. Najednou prudce vysvitlo krásné nízké ostré sluníčko, takže jsme začali panikařit a připravovat, co jsme dávno měli mít připravené. Ve stresu jsme udělali pár snímků a sluníčko zase zalezlo a už nevylezlo. Čekali jsme ještě asi hodinu, stativy i fotoaparáty úplně mokré, jak se na nich srážela slaná voda, ale nic lepšího jsme už neulovili.
 

Vydali jsme se zpět po pobřeží. Měl jsem už z domoviny vytyčeno, že se smočím v Pacifiku. Pacifik na mě působí tak velkolepým dojmem a navíc jsem si říkal, že se k němu už nikdy nepodívám, že jsem měl utkvělou potřebu do něj vlítnout bez ohledu na podmínky. Po pár mílích jsme zastavili u pláže. Písek, rackové, zima, vítr, mlha, vlny. Chvíli jsem lenivě seděl v autě a zvažoval jsem, jestli se mi opravdu chce, ale lidská psychika je mocná věc, která má nad tělem jednoznačně navrch. Petra mě hecovala ještě mnohem víc a byla nabuzená do vln jak se patří vběhnout, ale když jsme shledali, že některé vlny jsou jí nad hlavu a jedna z nich ji odnesla málem k Havaji, velmi rychle zase vyběhla. Vznikla z toho vtipná série fotografií. Pak jsme si role fotograf - otužilec vyměnili. No, byl to zážitek.
 

Vydali jsme se do národního parku Yosemite. Cestou bylo kalifornské vedro a drahá polovička trvala na tom, že se někde pořádně vyplaveme. Dřív jsme ale natrefili na hasičské auto, které nutně potřebovala zdokumentovat. Když jsme se ocitli na parkovišti, ukázalo se, že tam je také pizzerie, takže jsme zapluli, abychom si jednou dopřáli pořádné jídlo. Z velikostí malá, střední, velká, jsme zvolili střední a každý jsme si dali jednu pizzu. Paní, co nás obsluhovala, se zeptala, odkud jsme (na Českou republiku vůbec nereagovala) a dala nám špendlík, abychom se píchli do mapy pověšené na stěně. Dvě České republiky už tam píchnuté byly.
 

Chvíli jsme čekali a kochali se otylými Američany, kterak si bezedně chodí stále dokola pro kolu s ledem. Když nám na stole přistála pizza, vyděsili jsme se. Vypadala báječně, ale dosahovala obludných rozměrů. Pustili jsme se do boje. Během jídla kolem nás procházeli hasiči a vraceli se ke svému vozu, který Petra chvíli před tím intenzivně dokumentovala (prý pro bráchu, jak u každého hasičského auta tvrdila). Hasiči se jeden po druhém na moji drahou polovičku culili, až jsem z toho byl nervózní a chtěl jsem jim zapálit auto. K žádnému krveprolití však nedošlo. Boj s pizzou prokázal, že nemáme formu a snědli jsme každý sotva třetinu. Paní, vida, jak s pizzou bojujeme, sama nabídla krabici, abychom si zbytek odnesli. Dobrý nápad.
 

Cestou dál Petra uvadla na místě spolujezdce a dala mi instrukce, ať ji vzbudím až u jezera. Tvářila se přejedeně. Nakonec jsme našli zatopený lom. Na úplně první ceduli byl sice plavající panáček, ale nikde dál jsme o koupání zmínku nenašli, ani nebylo, koho se zeptat, ani se široko daleko na dohled nikdo nekoupal. Viděli jsme akorát rampu pro spouštění člunů z automobilových přívěsů. Dojeli jsme k pláži, stoupli si po lýtka do vody a meditovali jsme, zda ta voda není podezřelá. Petra se nejvíce bála sousty ryb, které lačně čekaly u břehu, nenechaly se ničím vylekat a slyšely na jméno piraně. Po opravdu dlouhém váhání, během kterého jsem si přemáchal nějaké oblečení, jsme se vystřídali ve vodě a nic nás neukouslo.
 

K večeru jsme dorazili do Yosemitu, když jsme předtím minuli Červené hory a čínskou vesnici s čínskou školou. Na vstupu do parku jsme se konečně zeptali na správný čas, abychom si srovnali časový posun. Dojeli jsme do centrální části parku, Yosemite Valley. Park je výrazně menší, než Yellowstone a není zdaleka tak různorodý. Jsou tu vysoké holé skály, které lákají horolezce a jsou tu obrovské borovice a místy sekvoje. Často tu jsou také stopy po lesních požárech, ale vypadá to, že stromy se s požáry vyrovnávají poměrně dobře.
 

Několikrát jsme si prokličkovali Yosemitské údolí a udělali jsme pár fotografií. Bylo už pozdě a začali jsme hledat kemp. Nepoučeni předchozími nezdary, naivně jsme doufali ve snadný úkol. Nikoli. Žádný ze čtyřech kempů v údolí neměl volná místa. Setmělo se. Petra se tentokárte obávala medvědů víc než předtím, což na mě částečně přenášela a ani mně se nechtělo spát na náhodně vybraném odpočívadle u silnice, když nám v kufru tak báječně na sto honů voněla pizza. Mohli jsme se vrátit buď na samý začátek parku, kde byl volný kemp, nebo pokračovat vysoko do hor na Glacier Point, kde byl ještě jeden kemp. Zvolili jsme druhou možnost, protože máme v sobě ducha dobrodružného. Řízení bylo únavné, protože nešlo moc zrychlit, kvůli obavám ze srážky se zvěří. Dlouho jsme se potmě škrábali do kopce, až jsme dojeli k šest mil dlouhému rozkopanému úseku silnice, který měl podle informací v mapě znamenat půlhodinové zpoždění. Kemp jsme našli kolem desáté večer, ale pro změnu jsme nenašli místo, kde se rezervovat. Nakonec se ukázalo, že kemp je bezobslužný, můžeme si vybrat místo, na něj připlácnout vyplněný formulář a jeho druhou část spolu se čtrnácti dolary vhodit do schránky u vjezdu. Rychlé a jednoduché, i když v Česku by to zcela jistě nefungovalo. Našli jsme si místo, vykašlali jsme se na stavění stanu a sklopili jsme sedačky. Dokonce jsme poprvé využili bear boxu, tedy plechové skříně, do které se ukládá jídlo, aby se medvědi nedobývali do aut a dali do něj zbytky pizzy.

 

 
Ráno jsme měli budík opět nastaven tak, abychom stihli svítání a nejlepší světlo, ale hrubě se nám nechtělo vychumlat ze spacáků. Když jsem se odhodlal a došel si vyčistit zuby k toaletám, už jsem nad lesem viděl růžové paprsky. Klusem jsem se vrátil, vyburcoval druhého chumlona v autě a vyrazili jsme dál do kopců ke Glacier pointu. Nedařilo se nám najít nějaké pěkné místo, takže jsme prostě "někde" zastavili a vyběhli jsme na kopeček.
 

Sluníčko zakrátko vyšlo, zlatě olízlo kamení na kopečku, což jsme se pokusili vyfotografovat a už jsme jeli parkem dál. Na dalším parkovišti nám zapózovaly srnky a krkavci a také jsme do sebe dosoukali pizzu. Poslední zastávkou byl Glacier Point kde jsme se víceméně bez úspěchu pokusili pro maminky zvěčnit výhled na obrovské skály. Sluníčko už stálo vysoko, na nebi nebyl třetím dnem ani mráček a dohlednost ve slabém oparu nebyla nijak slavná. Otočili jsme se mírně zklamaně zpět do parku, abychom se vydali k jeho severovýchodnímu výjezdu. Bylo poledne.
 

Znovu jsme se zastavili u skály Kapitán, známé horolezecké lahůdky a vyfotografovali jsme si ji tentokrát s lépe osvětlenou říčkou v popředí. V severní části parku, kterou jsme chtěli už jen profrčet, jsme najednou shledali, že motivů je mnohem více a dělali jsme časté zastávky. Zastavili jsme u báječného průzračného jezera Tioga, kde jsme udělali pár snímků a pak jsme do něj hupli. Na mě bylo studené až hrůza, určitě studenější, než Pacifik, ale civilizovaný člověk má zkrátka až zbytečně vsugerovanou touhu po hygieně. Osvěžení bylo báječné. Stačilo mi krátké smočení, zatímco Petruška se musela chvilku vyplavčit. Pak se sušila a já jsem ještě mlsně obcházel břehy jezera s fotoaparátem, abych ulovil nějakou tu krajinku. Na jedné z dalších zastávek, kde jsme mohli lézt po skalách a hledat desítky motivů, jsme se rozdělili, aby si každý nalovil, co hrdlo ráčí. Když se mi ale začínalo zdát, že jsme rozdělení už dlouho, začal jsem svoji polovičku hledat a volat. Jak jsem se zpětně dozvěděl, i ona hledala. Spatřila mě, rozběhla se ke mně. Skoro to byl happyend, akorát se na poslední chvíli ukázalo, že to nejsem já, ale někdo docela jiný.
 

K večeru jsme opustili park. Cílem hry bylo dojet na západ slunce k Mono Lake, jezeru se slanou vodou a zvláštními tufy, podivnými přírodními vyvřelými skulpturami, které jako jehly čněly do výšky. Dříve vystupovaly přímo z jezera, dnes, kvůli ustupující vodě, spíše lemují pobřeží. Na jedné z naučných cedulí jsem si přečetl vtipný recept, že když do vody nasypeme jedlou sodu a sůl, dostaneme vodu, jaká je v Mono Lake.
 

Užili jsme si západ slunce společně s několika dalšími fotografy, kteří se motali po pobřeží. Po západu jsme se ještě snažili nachytat fialové barvičky oblohy na bílých tufech, což se sice částečně podařilo, ale museli jsme se vyplatit komárům. Psychologicky ještě hůře působila mračna a mračna mušek, která se jako černé koberce zvedala z pobřežního bahna, když jsme procházeli kolem.
 

Téměř za tmy jsme dorazili zpět k autu a vydali jsme se směrem Las Vegas. Nebylo nám moc jasné, kam dojedeme, ale chtěli jsme hledat odpočívadlo. Svištěli jsme noční prázdnou dálnicí, ale žádné místo k odpočinku nepřicházelo. Byli jsme už utrmácení, hodiny ukazovaly deset a ujeli jsme od Mono Lake ještě asi 200 kilometrů. Nakonec už to nešlo dál a vzali jsme první odbočku doprava s tím, že zkusíme najít vhodné místo, abychom se někam uklidili. Ejhle, po chvíli se před námi vyloupl samoobslužný kemp, jako den předešlý - tentokrát jen za deset dolarů. Zaplatili jsme, našli místo, zaparkovali a zahájili jsme konverzi do noční úpravy. Kemp byl rybářský, tudíž u potoka, tudíž plný komárů. Během chvilky jsme měli v autě slušnou komáří útočnou jednotku. Když jsme naposledy zaklapli dveře, začala Petra roztleskávat. Roztleskala tucet kousků a umdlela - já jsem si jako majstrštyk nechal poslední dva. Ulehli jsme.

 

 
Ráno raníčko panna vstala, pravil Erben, ale nám se nechtělo. Drahá polovička prohlásila, že se už dva dny pořádně nevyspala a že nikam nepůjde. Dokonce jsme neměli ani nařízený budík, protože jsme v noci ujeli fůru kilometrů a nevěděli jsme, jak vypadá krajina kolem nás. Jakmile jsem se ale podíval z okna, růžověly se kousek od nás vysoké hory. To mě utvrdilo v přesvědčení, že musíme opět chytit východ slunce. Petře nepomohla ani obligátní hláška, že jí chybí popředí. Vyrazili jsme rovnou z kempu polní cestou a po pár kilometrech jsme vyskotačili z auta. Do reality nás uvrhly roje komárů. Navlékli jsme se sice od hlavy až k patě, ale co naplat, když takhle člověk postává u stativu a čeká na světlo, je ten dotěrný hmyz velmi nepříjemný. Petra si ani moc nestěžovala, zatímco já jsem zuřil. Utekl jsem proto do auta dříve a aspoň jsem se zkulturnil, poklidil si a napsal pár řádků cestopisu.
 

Další cestu jsme měli naplánovanou do ghost townu. Petruška byla skeptická, jestli zafunguje navigace střelená od počítače, ale vše klaplo podle plánu. Klobouk dolů před hlavní navigátorkou, ale i před kouzelnou krabičkou. Dojeli jsme do polopouštního ospalého městečka, kde nejprve naši pozornost upoutala požární zbrojnice, která vypadala spíše jako průřez historií kalifornských hasičů. V jedné ze stinných uliček jsme nechali auto a začali jsme městečko pročesávat. Nejvíc jsme pásli po vracích starých aut a dalších industriálních perlách. Vskutku, něco jsme nalovili a nepřestávali jsme se divit zvláštní mrtvé atmosféře ghost townu. Řada domků tu své obyvatele měla, ale i tak byl celkový dojem mírně hororový. Hasičská zbrojnice, která vypadala, jako by se tam něco událo naposledy před dvaceti lety, pozemky s obtynými přívěsy působícími úplně stejně, terasa domu s figurinou mrtvého starce na lavici, pohřebiště různých strojů, "vrakoviště aut, co nejdou už dát do kupy", jak zpívá Pavel Dobeš a do toho všude ostré plevelnaté keříky a pouštní slunce. Na cestě zpět k autu nízko nad námi přelétly dvě stíhačky, což Petruška komentovala "a hlavně jsme viděli dvě F18 Hornet, to je super, to musíš dát do cestopisu!"
 

Zamířili jsme k Death Valley, Údolí smrti. Cesta byla dlouhá a sluníčko peklo celý den, k večeru víc a víc. Těsně před Death Valley jsme měli sjet odbočkou po prašné cestě přes vyhlídky a další fotogenická místa. K odbočce dorazili a zjistili jsme, že cesta je opravdu špatná a že nám dovoluje rychlost něco přes dvacet kilometrů v hodině. A že by nás takhle čekalo minimálně 70 kilometrů. Nahánělo nám strach, že by se v pouštní krajině v pekelném vedru, bez mobilního signálu, něco stalo s autem. Ostatně, nechtěli jsme ho ani moc trápit, když bylo půjčené. Dlouho předlouho jsme stáli na odbočce a váhali. Petra nakonec použila moji metodu a hodila si dolarem. Zaplaťpámbu, padla nám hlavní silnice. Neradostně a zklamaně, uposlechli jsme. Ve skutečnosti mě to dost uklidnilo: jednak to znamenalo ušetření dost času a jednak jsme významně snížili riziko bídného zhynutí v poušti.
 

Jak se asi dalo čekat, údolí nás ohromilo. Obrovské rozlohy, úroveň na hladině moře a po okrajích vysoké hory. Sjeli jsme do údolí, upekli se v mrtvolném vedru a silničkou, nad kterou se fatamorganovsky tetelil vzduch, jsme znovu šplhali do kopců. Podle značky jsme vypnuli klimatizaci, aby přetížené auto vůbec kopce zdolalo. Nahoře jsme zjistili, že to byla jen malá předvoj, že hlavní část údolí je teprve před námi. Sjeli jsme tedy znovu do dolíku, kde bylo tentokrát trochu živěji, nějaké hotýlky, pumpa, vychlazený obchod se suvenýry, kam jsme zapluli udělat turistickou tržbu. Nedalo nám to, kromě sendvičů, sušeného masa, vody a jablíčka jsme si koupili dvě trička "Death Valley". Pak jsem si ještě dopřál na toaletách holicí rituál. Toalety hlídali krkavci s hlavou na stranu a s otevřeným zobákem. Vydali jsme se dál.
 

Zastavili jsme u bývalé vodní plochy, která byla opravdu velmi bývalá, takže prakticky nebylo co k vidění. Snad jen malí bílí gekonci, vtipně cupitající po písku, aby se od něj moc neohřáli. Cestou nás pobavila ještě odbočka na věznici s cedulí "zákaz stopování".
 

Ještě než jsme opustili údolí, projížděli jsme kolem Big Dune, velké písečné duny. Drahá polovička měla velmi neodbytnou potřebu dunu fotografovat. Sjeli jsme podle cedule na prašnou cestu a drncali jsme po ní. Touha byla opravdu silná, takže jsme stále jeli a jeli, i když jsme se vlastně vůbec k duně neblížili. Po několika kilometrech jsme shledali, že se k duně značenou cestou nedostaneme, takže řidička nekompromisně odbočila na cestu ještě prašnější, přímo k duně. Asi po kilometru bylo už písku tolik, že by bylo riskantní pokračovat. Stále jsme byli ještě od duny daleko. Mě osobně nijak nelákala, ale svoje hlasovací právo jsem raději neužil. Petra sama shledala, že se k duně nedostaneme a že to celé byla akorát ztráta času, ale hlavně ji mrzelo, že nebude mít písečnou fotografii. Zanadávali jsme si na americké značení, protože cesta kolem duny byla pouze okružní, nikoli přímo k duně, jak lákala cedule.
 

Těsně před západem slunce jsme sjeli z dálnice, abychom vyfotili Joshua Tree, strom Joshuův, zajímavou to rostlinu. Na jih od Las Vegas, asi 500 kilometrů, je celý národní park Joshua Tree, do kterého jsme nakonec nezajížděli. Tady jsme si ale mohli udělat pár snímků pro doplnění koloritu cesty. Také jsme si po delší době ohřáli těstoviny z konzervy. Na závěr zastávky jsme se umyli ze zásob užitovkové vody, kterou jsme s sebou vezli ještě z Yosemitu. Zkrátka byli jsme tak akorát zralí do automobilové postele, leč rozhodli jsme se pokračovat do Vegas.
 

Opět jsem vyhrál tu skvělou šanci řídit v hustém provozu. Ve Vegas zřejmě neexistují silnice, které by měly méně, než pět pruhů. Rozdíl od San Francisca byl pouze ten, že jsme přijížděli v noci, takže se řídilo o to hůře. Zajímavé na příjezdové dálnici také bylo to, že jejím sponzorem je KIA. Město z dálky upoutávalo obrovským množsvtím světel. Na okrajových částech jsme se chvíli snažili ulovit wifi připojení k internetu, abychom si našli něco o Vegas a ideálně nějakou mapu, kam vůbec jet, leč nezadařilo se. Jeli jsme tedy nazdařbůh podle navigace, která nás směrovala skrze centrum na populární vyhlídku za městem. Byl už večer, doba, kdy dávno chrupkáváme, kvůli vstávání před svítáním. Shodovali jsme se, že se nám "do toho" vůbec nechce. Kdesi poblíž centra jsme sjeli na parkoviště a podařilo se nám v navigaci lokalizovat vyhlídkovou věž ve městě, která byla dobrým opěrným bodem a fotografickým lákadlem. Z parkoviště jsme se vymotávali nějak zvláštně a když jsem s ostrým odpichem vyplul zpět na dálnici, z protějšího pruhu za námi do protisměru vystartovalo policejní auto. Tak jsme si užili zase trochu toho adrenalinu, představoval jsem si počítačovou hru a honičku s policií nočním Las Vegas, nicméně jsem pokojně a co nejpomaleji roloval k dalšímu semaforu. A hle - policejní vůz se spokojeně zařadil vedle nás a jel si svou cestou.
 

Dojeli jsme k věži Stratosphere Tower a našli parkoviště před suvenýrovým nákupním centrem. Ačkoli jsme byli téměř v centru zábavního místa, nejspíš největšího na celé zeměkouli, cítili jsme se ve stresu, nepohodě a celé "to" v nás vzbuzovalo averzi. Se stativy a fotobatohy jsme se vydali do downtownu, abychom tedy ulovili nějaké noční fotografie. Bylo odporné vedro a všude kolem proudili turisté a všelijaké skutečně pochybné existence, o kterých si může pražské hlavní nádraží nechat jen zdát. Čím dál jsme procházeli centrem, tím otrávenější pocit jsme měli z něuvěřitelně konzumního systému, který ve Vegas - zřejmě vzoru vyspělé civilizace - vládne. Jistě jsme počítali s tím, že uvidíme něco, co se hnedtak nevidí, ale realita byla přesto šokující. Doufal jsem, že si město zkusím užít, ale nevyšlo to. Zřejmě bych tu potřeboval chvíli pobýt, vědět, co a jak, zvyknout si na vedro, umět lépe anglicky a hlavně mít mnohem, mnohem více bankovek s obrázkem pana Franklina (na kterých je trochu překvapující nápis "věříme v Boha").
 

Maminky by možná řekly, že město je zkažené, že to za jejich mladých let nebylo a že civilizace spěje k záhubě. Já bych spíše řekl, že z toho všeho čišela marnost a bezradná rozjívenost "co bych si tak ještě dal". Nepodařilo se nám udělat žádnou fotografii. Možná bude dobrá jedna, s odpadkovým košem, na kterém je nápis "Satan".
 

Ušli jsme tak dva, tři kilometry a shodli jsme se, že nás to opravdu nebaví. Vrátili jsme se a - odjeli jsme. Udělali jsme ještě celkový snímek nad městem, natankovali jsme a to bylo naše nejspíše poslední setkání s Las Vegas. Cestou nad městem postávala podél silnice auta, u kterých se výhledem na město, nebo možná spíš na momentální partnerku, kochali jejich řidiči.
 

Vyjeli jsme do skal nad městem, namířili jsme si to k přehradě Hoover Dam a konečně našli odpočívadlo, kde jsme mohli aspoň trochu skrýt auto. Stejně byl v noci kolem nás provoz a přistála u nás ve svých autech nějaká omladina, ale nikterak nás nerušila. Horší bylo vedro, které se za celou noc nezlepšilo. I s pootevřeným okénkem nebylo třeba zalézat do spacáků.

 

Ráno se nám opravdu nikam nechtělo. Periferie Las Vegas s nejluxusnějšími vilami vypadala spíše jako navezená skládka a fotografie svítání na skládce nás neoslovila. Trošku jsme si přispali a vyjeli jsme k přehradě Hoover Dam. Slouží jako zásobárna vody pro město, mohou se tam prohánět i motorové čluny a hlavně se tam intenzivně buduje. Nová dálnice a most, buduje se i kolem elektrárny a tak dále a tak dále. Všude samé kamení, suť, holé kopce. Všude spousty turistů, kteří to fotografují.
 

Pokračovali jsme do dalšího ghost townu. Navigátorka a navigace ho našly na výbornou. Zakotvili jsme u malého obchůdku a rozběhli se za motivy. Atmosféra opět podobná, ale tentokrát bylo městečko poměrně živné, s živými obyvateli. Petruška tradičně nejdéle zůstala u hasičského auta. Vychutnali jsme si různá zákoutí a zátiší. Skončil jsem dřív, tak jsem zašel prověřit obchůdek. Měl příznivě nízké ceny, tak jsem koupil větší balení sušeného masa, jablíčko a dva galony vody. Pan prodavač se dost divil, že to je úplně obyčejná voda. Ověřil jsem si, zda je dobrá k pití, což potvrdil.
 

Venku u auta jsem dostal tak velikou pochvalu za jablíčko, že ihned po návratu domů zasadím jabloň. Dál jsme se vydali směrem k Route 66, známé americké dálnici, matce všech dálnic. Chtěli jsme si jí kousek projet a nasát atmosféru. Také jsme měli podle plánů potkat starou benzínovou pumpu, kde údajně je co fotografovat. A také že bylo. Krásné staré káry, i předválečné, malé muzeum, staré čerpadlové stojany, zkrátka paráda. Důkladně jsme si vše prolezli, ale já jsem slyšel, jak o kus dál houkají vláčky, takže už jsem měl nutkání přesunout se. Když jsme skončili, dojeli jsme k přejezdu, kde si nějaký pán zrovna připravoval kameru a do toho se řítil vlak. Chudák pán, kamera nekamera, vlezli jsme mu do záběru, abychom si pěkně vyfotili vláček. Na trati byl docela provoz, tak jsme počkali ještě na dva další. Myslím, že máme pěkné úlovky.
 

Dále jsme se rozhodli vzít dvacet kilometrů zkratku po prašné cestě a dostat se na dálnici. Tak jsme si to pěkně drncali a libovali jsme si, jak se za námi víří prach. Z místa spolujezdce jsem se rozhodl pořídit krátké videíčko, "tak na to trochu šlápni", povídám, stáhnul jsem si okénko a vystrčil foťák z okna. "Otoč to za nás, ať je vidět prach", libovala si Petra. Nechala se tak unést mým filmařským záměrem, že přestala seldovat řízení a najednou šup - před námi pěkný skok. Z podvozku se ozvala rána, jakou jsem v autě ještě nezažil. Myslel jsem, že jsme minimálně ztratili kolo. Ozvalo se pár nadávek a pak jsme se opatrně vydali z auta, zhodnotit ztráty. Kola jsme měli, z motoru nic neteklo, na cestě za námi nic neleželo, tak jsme se zkusili zase rozjet. Ťuk, ťuk, ťuk, vše v pořádku. Uklidnili jsme se a jeli jsme dál a ještě jsme cestou potkali chudáka oslíka, který měl úplný zásek a tupě stál na místě a hleděl před sebe.
 

V podvečer jsme se zastavili u další pumpy, když jsem zmíral hladem. Rybku ve vlastní šťávě, kterou už jsme shledali závadnou, jsem si nicméně musel odpustit. Takže jsem naládoval jednu suchou tortillu (jejíž požívání mi už tou dobou dělalo pramalou radost) a zajistil jsem ji čokoládovou tyčinkou s kokosem. Mňam.
 

Dostali jsme se ke vjezdu do národního parku Grand Canyon. Paní u okénka byla vtipná: "Hááááááááj, odkud jste? Ček repááááábliiik!!!" Tyto dvě věty pronášela nadšeně a s dikcí, asi půl minuty.
 

V Grand Canyonu jsme sice užasli nad obrovskými rozměry všeho, ale bylo už moc pozdě na fotografování - v kaňonu byly hluboké stíny. Chvíli jsme brázdili "pobřeží" kaňonu a hledali jsme místo na ranní svítání. Když jsme uspěli, rozhodli jsme se zapadnout do jedné z odboček udělat si večeři. Byl jsem nervózní z cedulí "pozor pumy" a z divného skuhrání, které přicházelo z lesa, ale Petra mě ujišťovala, že pumy se lidí děsně bojí...
 

Ukuchtili jsme fazole a obohatili jsme je výborným kuřecím masem z konzervy, čímž vznikla moc dobrá bašta. Uložili jsme se k spánku.

 

Ráno jsme se opět jen těžko přemlouvali ke vstávání, ale přemuluvili jsme se. Brzy už jsme panáčkovali na útesech okraje kaňonu a čekali jsme na světlo. Něco málo jsme nalovili a přesunuli jsme se k dalšímu výhledu. Nějak jsem v sobě nenašel energii a zůstal jsem v autě, zatímco Petruška pobíhala se stativem po skalách skoro hodinu a půl. Já jsem mezitím podřimoval téměř v leže za zvuků druhé symfonie Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova. Na této naší zastávce se bohužel udála nepříjemnost: hrál jsem si s navigaví a když jsme se měli k odjezdu, navigace ne a ne naskočit. Odebrala se do věčných lovišť a už se nevrátila. Byli jsme z toho rozmrzelí a k tomu se přidávalo zklamání, že Grand Canyon je úžasná podívaná, ale nedaří se nám ji zvěčnit podle gusta. Dále jsme jeli podle map a naštěstí nás nečekala žádná velká města.
 

Opustili jsme park a na dalších desítkách a desítkách mil jsme doslova zakopávali o spousty stánků s indiánskými suvernýry a různými tretkami. Smutná degradace indiánských domorodců kmene Navajo: tkaní koberečků a malování hrnečků.
 

Dorazili jsme k Horseshoe, veleznámé podkově Grand Canyonu na řece Colorado. Přes všechny americké zvyklosti jsme museli dojít na místo z parkoviště třičtvrtě míle. To se sice může našinci zdát nemnoho, leč bylo poledne a úmorné vedro, cesta vedla přes kopec a navíc jemným bořícím se pískem. No, byla to fuška a cestou se z nás stali rudoši. Podkovu jsme si nicméně vychutnali a vyfotografovali. Je to opravdu monumentální záležitost. Dokonce jsme tam zblízka viděli kondora, což na mě zapůsobilo snad ještě víc, protože to je obluda zvící pivovarského valacha.
 

Dupání v hlubokém písku zpět do kopce nás úplně udolalo. Rozhodli jsme, že veškeré další priority ustupují cestě přímo do Lake Powell, velikého jezera na hranici Arizony a Utahu, kde jsme doufali v koupel. Chybělo nám už jen már mil, jako ve známé písni o Mary Anne. Přejeli jsme přehradní zeď Glen Canyon Dam, což je vlastně druhý název pro Lake Powell a zakrátko jsme dojeli ke vstupní bráně do rekreačního areálu. Většina jezer určených k rekreaci je totiž především vybavena možností plavby na člunech, což znamená půjčovny, opravny, rampy pro spuštění na vodu a podobně. Mladík u okénka, vida, že jedeme jen dva a bez lodě, reagoval na přehrabování v peněžence slovy "peníze dnes nechte stranou" a tvářil se sympaticky. Optali jsme se na možnost plavání, kteroužto nám vylíčil tak barvitě na té úplně poslední překrásné soukromé pláži, že mi z toho úplně narostly žábry. Vyhledali jsme doporučené místo a nakonec jsme museli podat menší horolezecký výkon, abychom si našli opravdu tu svoji soukromou zátoku, protože na té avizované už se koupala rodinka. Vstup do vody byl ve vápencových skalách a o pláži se moc nedalo mluvit (po dvou krocích člověk už málem tonul), ale nám šlo hlavně o vodu, která byla báječná. Strávili jsme u ní možná tři hodinky a namočili jsme se asi pětkrát. V jednu chvíli jsem se rozněžnil a intenzivně jsem portrétoval svoji drahou polovičku, ale přitom jsem hledal nejlepší místo pro snímek z vody. Ve finále se samozřejmě stalo to, co by asi čtenář předpokládal - zahučel jsem i s foťákem do vody. Naštěstí jsem ho udržel v jedné ruce nad hladinou. Petruška udělala tak neskutečně káravý pohled, že jsem neodolal a ještě z vody ho vyfotil. Myslím, že to je zdařilý snímek.
 

Po západu slunce jsme se vrátili na parkoviště a uvařili si těstoviny a vyrazili jsme zpět do města Page zkusit ulovit internet, abychom se ozvali blízkým a vůbec zkontrolovali, co je nového ve světě. Kolem obchodů a fastfoodů se nám vůbec nedařilo, až jsme nakonec ztratili nervy a u MacDonalda si připojení na hodinku zaplatili. Bylo už asi devět večer. Navštívili jsme virtuální svět a po zralé úvaze jsme se pokusili koupit z internetu GPS navigaci, když už je v US to nakupování tak výhodné. Stejně jsme to měli v plánu už několik měsíců. Dokonce bez ohledu na to, že nám ráno ta půjčená pošla. "Pokusili" píšu proto, že nám nevyšla platba. Moje platební karta je totiž registrovaná v České republice a to našemu prodejci vadilo. Ouha, čas odjezdu se přibližoval a poslání k Flétně do Lakewoodu nějakou dobu trvá. Dotázali jsme se tedy mailem, jak danou situaci řešit a vydali jsme se vyhledat nocležiště. Našli jsme malé parkoviště, u začátku vyznačené vycházkové stezky. Bylo už po desáté večer a u vjezdu stála cedule, že cesta se zavírá od západu slunce do východu. "To bych chtěla vidět, jak ji sem ještě teď někdo pojede zavřít. A vůbec, viděl jsi tu závoru? Vždyť ta ani zavřít nejde!" Tak pravila má drahá. Tedy jsme nacvičeným grifem konvertovali do lůžkové úpravy a zalehli jsme.
 

Chrrr - fíííí, chrrr - fíííí ..... duc duc duc! Baterka svítí do okna, za námi stojící auto nám také svítí do okna, nevidím nic, matně tuším venku člověka, jak po nás něco chce. Chvilku se zorientovávám, hledám klíčky, abych vůbec mohl stáhnout okénko, které se stahuje elektricky. "Odkud jste?", ptá se policista. "Cože, odkud jsme?", naprosto nelogicky oplácím otázku otázkou. "Z České republiky", zachraňuje Petra. "Cože?" Policista je zaskočen.
 

Vysvětlil nám, že zavírá závoru a že nás tam nemůže zavřít, ačkoli na moji přímou otázku odpověděl, že není nelegální tam přes noc zůstat, pokud nekempujeme a cedule vysloveně nezakazuje parkování přes noc. Policista byl vstřícný, pokusil se nám vysvětlit, kam máme dojet, abychom měli slušný nocleh a dobrý výhled na svítání. Mezitím si zkontroloval naše pasy a já jsem se jakž takž probral. Poděkovali jsme za instrukce a rozloučili se a policista počkal, až vyrazíme. Petra prohlásila, že byl hodný a měl milý úsměv, což me pobouřilo. Ostatně kdyby byl sebemilejší, nevynahradí mi to rozmrzelost danou probuzením v půl jedné v noci.
 

Vydali jsme se podle jeho instrukcí víceméně do míst, kde jsme se večer koupali. Dlouho jsme bloudili a hledali místo, kde bychom mohli zastavit. Instrukce jsme totiž nepochopili úplně přesně a ostatně se nám za čtyři hodiny spánku nechtělo utrácet tvrdou měnu. Našli jsme spoustu parkovišť, ale žádné se nám úplně nelíbilo. Pro auta s čluny, pro auta bez člunů, pro čluny bez aut a tak dále a tak podobně. Nakonec jsme zoufale dorazili ke kempu a bezmocně ho obkroužili. Byl jsem tak mrzutý z probuzení, že jsem vydal rozkaz spaní teď hned. Petra chvíli hudrovala, že spaní před branou kempu je provokace, ale nechtělo se mi už vůbec nic řešit, tak jsem prostě lehnul. Bohužel, spánek se nedostavoval dlouho, možná přes hodinu. Nakonec jsme ale přeci jen usnuli a do rána jsme měli pokoj.

 

Noční anabáze se projevila na vstávání - obzor růžověl a my jsme se pořád neuměli rozhoupat, jestli se někam přesuneme tradičně kvůli svítání. Podle map jsme měli vytyčené nějaké místo, které bylo ale zoufale daleko a navíc po špatné cestě. Neměli jsme ale jinou alternativu, tak to vypadalo, že výsledkem bude kontraproduktivní kompromis: ujedeme spoustu kilometrů, ve špatném terénu zhuntujeme auto, ale na místo stejně nedojedeme včas a nic nenafotíme. Po polní cestě nás čekalo přes pětadvacet kilometrů, což se opravdu nedalo stihnout, takže jsme zůstali uprostřed měsíční krajiny s podivnými skalními útvary a něco jsme nacvakali. Pak jsme ještě z dokumentárních pohnutek nafotili průjezdy našeho autíčka prašnou krajinou a vydali jsme se k dalšímu cíli - Antelope Canyonu.
 

Antelope Canyon je známý svojí soutěskou mezi skalami, která hraje odstíny červených barev, shora prosvítá kužel světla a fotograf si může donekonečna vyhrát s komponováním geologických vlnek. Oč romantičtější obrázky jsme viděli, o to tvrdší byla realita. Na vstupu u kaňonu nás tlustá Indiánka kmene Navajo informovala, že úhrnem dáme za vstup přes tisíc korun a že pak dostaneme průvodce, který nám bude stále v patách. Chvíli jsme uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli negativně, přestože se Petruška na Antelope Canyon moc těšila. Objeli jsme tedy Indiánku bez zubu a odjeli jsme na nákup do Walmartu. Bohužel jsme nenašli třídolarová trička, ale zase jsme nakoupili roztodivné pochutiny. Dosud jsem například překvapen tím, že jsme snědli kus melouna, zapili půllitrem mléka a nic se nám nestalo. Po Walmartu jsme správně americky přesedlali k MacDonaldu, ale jenom proto, abychom si vyzvedli mail, týkající se kupované navigace. Prodejce nám odepsal, že umožňuje prodej pouze uživatelům registrovaným ve Spojených Státech, takže jsme akci zrušili a navigaci objednali jinde. Chybka se nicméně vloudila - zapomněl jsem vybrat tu správnou metodu doručení, takže by se mohlo stát, že navigace nestihne dorazit do našeho odletu domů. Inu, chybami se člověk učí. Náš další program byl předmětem těžkého dilematu, které jsme řešili stále u MacDonalda pomocí internetu. Buď se podíváme k Monument Valley na známé červené skalní kreace matky Přírody, ale budeme se muset touž cestou vracet, nebo budeme pokračovat v naší dál na Bryce Canyon. Váhali jsme dlouho, ale nakonec jsme vzhledem k mírnému náskoku oproti plánu zvolili Monument Valley. Vydali jsme se tedy na další cestu. Stavili jsme se ještě u pumpy, kde si Petra na parkovišti na zemi sebrala sponku, kterou tam večer předtím ztratila. Pán ve vedlejším autě se na to koukal nechápavě. Koupili jsme si pěkně papírovou mapu Arizony.
 

Cestou jsme odbočili na městečko Shonto, protože tam byla značená čerpací stanice. Možná jsme s palivem zbytečně zpanikařili a zajeli jsme si kvůli benzínu téměř deset mil. Pak nám ještě dalo práci pumpu vůbec najít. Nakonec jsme byli úspěšní - dole pod vsí, kam vedla jen cesta pískem, byl domorodecký domek jako někde v jižní Americe, kolem samí Indiáni. Nákup benzínu za hotovost funguje jinak než s kartou - předplatíte si limit a teprve potom tankujete. Takže jsme si zaplatili dvacet dolarů na stojanu 4. Ještě, než jsme začali tankovat, vyběhla z pumpy slečna (možná Rybana) a upozornila nás, že máme jet ke stojanu 2, ne 4. Moc jsme ji nechápali, ale uposlechli jsme. Po chvíli nám to doklaplo, stojan 4 byl s naftou. Ještě chvíli jsme se prali se spouštěcí pákou na čerpacím stojanu, s čímž nám ostatní ochotně pomohli a už jsme mohli vyrazit dál.
 

Monument Valley se blížilo a už z dálky byly vidět bizarní červené skály. Zaplatili jsme rozumné vstupné a po chvíli rozkoukávání jsme se vidali na sedmnáctimilový okruh mezi monumenty. Pravda, v instrukcích k parku byla poznámka, že jsou doporučena vozidla s vysokou světlostí, což naše KIA rozhodně nebyla, ale přesto jsme se rozhodli vydat do písku s tím, že "se uvidí". Vyráželi jsme před třetí hodinou odpoledne. Trochu jsem remcal, že do hezkého večerního světla jsou ještě minimálně dvě hodiny času, leč Petra prohlásila, že si to projedeme a pak dáme druhý okruh na fotografování. Cha, cha. Okruh jsme s četnými zastávkami projížděli téměř tři hodiny a na konci jsme byli úplně vyčerpaní a přehřátí. O druhém kolečku nemohla být ani řeč. Chvilku jsme ještě hloupnuli s fotografováním "portrétů pro maminku" a také jsme laškovali s místními veselými psíky. Po krátkém koketování s myšlenkou přespat v kempu a ráno vydržet na svítání jsme se shodli, že rudá skaliska jsou sice úchvatná, ale stačila nám. Takže se přesuneme ještě v noci zpět do Lake Powell a zkusíme koupání při měsíčku.
 

Upocení a ulepení, vydali jsme se na zpáteční cestu. Petra řídila a já jsem sestavoval zápisky z předešlých dní. Asi po dvou hodinách, po deváté večer, jsme dorazili na parkoviště u naší plážičky v Lake Powell. Cedule sice hlásaly, že pláže se smí používat jen přes den, ale i když bylo už trochu chladněji, těšili jsme se do vody. Měsíc svítil na cestu k pláži, větší romantiku si lze těžko představit. Na Adama a Evu hupli jsme do vody. Báječný pocit.
 

Ještě jsme popojeli ve směru našeho dalšího výletu a zůstali jsme na noc na parkovišti u pumpy Sinclair, kterou nám předchozí noc doporučoval policista. Pokořili jsme čtvrtou tisícovku mil.

 

Svítání jsme si odpustili. Dejme tomu, že to bylo na oslavu svatého Václava. Na parkovišti, kde jsme dleli v noci, měly bohužel zastávku školní autobusy, takže ráno nám koukaly děti do auta. Vidíte děti, takhle dopadnete, když se nebudete učit!
 

Čekalo nás nějakých stopadesát mil. Cestou jsme se v Kanabu zastavili v roztomilém fotografickém vetešnictví, kde byla spousta velkoformátových a středoformátových aparátů a také spousta dalších přístrojů, jejichž značky jsem nikdy v životě neslyšel. V obchodě se válel těžký prašně zatuchlý vzduch jako v antikvariátech. Šéf obchůdku zcela zapadal do prostředí. Měl bílé vlasy a plnovous a k tomu klobouk. Ochotně nám řekl, že můžeme, kamkoli chceme. Na stěnách visely krásné portéty z ateliéru, které měly ten správný šmrnc poctivé filmové fotografie. Ve spoustách vitrín trůnily tisíce fotoaparátů, na což jsem koukal se zatajeným dechem. Byly zde i nové věci, byla zde i spousta zajímavého příslušenství, z nichž nejvíc mě asi zaujal hrneček Mamiya. Byl zde také sestavený Fuji GX 680, což znalci jistě ocení. Dokonce stál bratru necelých 1600 dolarů.
 

V obchůdku jsme si koupili aspoň stlačený vzduch na čištění a jeli jsme dále, do národního parku Zion. Park je specifický geologickými vlnkami vykreslenými různými vrstavmi hornin. Inu, ráj pro fotografa. Bohužel nás potkaly nějaké problémy s fotografickou technikou, což jsme si přepočetli hned do dalších nákladů. Do toho mi přišly nějaké špatné zprávy z práce, takže špatná nálada nás obou byla spečetěna. Park je malý a vzhledem k nemilým okolnostem jsme ho projeli během dvou hodinek.
 

Na další cestě nás zcela náhodou překvapilo obrovské vrakoviště, kde jsme sice byli upozorněni, že se aut nemáme dotýkat, ale mohli jsme fotografovat, co hrdlo ráčilo. Hrdlo tedy chvíli ráčilo a pak jsme pokračovali dál. Těsně před Bryce Canyonem jsme se konečně stavili v několikrát doporučované Subway, kde vám udělají bagetu na míru. Naporoučel jsem si ke kuřecímu masu ještě olivy, rajčata, mozzarellu a cibulku a nějaký dressing. Vše bylo v krásně rozpečené obrovské bagetě, takže jsme se po dlouhé době pořádně naládovali. Do Bryce Canyonu jsme dorazili v podvečer a jak už to tak u kaňonů bývá, potýkali jsme se s hlubokými stíny. Před západem sluníčka jsme ale přeci jen něco nalovili a nemuseli jsme odejít s prázdnou. Ve finále rozmrzelého dne jsem praštil stativem do auta, čili jsem škrábnul lak a promáčknul plech. Petra byla neskutečně nespokojená se svými snímky z místa, na které těšila skoro nejvíc, takže jsme si prošli řádnou krizí. Na všechno jsme si vzájemně odpovídali "nevím" a spát jsme zůstali na konci parku na parkovišti, aniž bychom hledali nějaké adekvátnější místo pro nocleh.
 

Budík jsme nařídili už před půl sedmou, abychom stihli svítání.

 

Předchozí den jsme šli spát brzy, takže jsem nějak nemohl dospat a převaloval jsem se (pokud se to vůbec v autě dá). Nakonec skutečně zakrákoral budík. Rozhlédli jsme se, shledali jsme všude ještě tmu, tak jsme pokračovali v ranním polospánku.
 

Když se nad obzorem trochu oranžovělo, vyrazili jsme. Celý Bryce Canyon je ale situovaný na východ, takže jsme mohli fotografovat akorát tak proti sluníčku, což nám značně mařilo plány. Vytvořili jsme několik bezradných snímků a jeli jsme kaňonem zpátky, přičemž jsme se ještě snažili najít lepší výhled, ale víceméně bez úspěchu.
 

U vjezdu do parku jsme chytili internetový signál, tak jsme napsali domů, koupili jsme si kakaové mlíčko a na poměrně příjemných toaletách jsem se mohl oholit.
 

Vydali jsme se na Escalante a cestou jsme v nějaké vísce napsali a odeslali pohledy. Petra z neznalosti nějaké turisty poslala úplně špatným směrem, když se ptali na poštu, takže jsme se pak po vsi kradli jako zloději, abychom náhodou nepotkali mystifikované bloudiče. Ve vísce mě ještě zaujala cedule "Kodachrome", což je název inverzního filmu od Kodaku, ale tady se ukázalo, že jde o státní park.
 

Na další cestě měla Petra fotografickoju múzu opět u starých aut, zatímco já jsem chtěl najít nějakou protialergickou pilulku, při kteréžto příležitosti jsem přerovnal celý kufr auta a dost jsem se divil, jaké věci s sebou máme. Zastavili jsme také u místního hřbitova, který mě zaujal minimalistickým pojením. Malé náhrobní kameny a jinak nic, jen anglický trávník. Žádné dvoumetrové desky se soškami a mezitím uzounké uličky. Jako u všeho v Americe, i na pojetí hřbitovů je vidět rozlehlost a dostatek prostoru.
 

Čekalo nás zajímavé pouštní intermezzo. Natrefili jsme na rozcestník, který prašnou cestou lákal na různé zajímavosti a to až do vzdálenosti asi sedmdesáti mil. Petra prohlásila, že tady na té odbočce máme zaznamenanou jakousi jeskynní soutěsku, kde jsou hezké barvy a hezké světlo, takže se tam dozajista musíme podívat. Já jsem se křižoval, jen jsme sjeli na polní cestu a začali jsme drncat na vymletých hrbolech. Postupně z mé dobrodružné přítelkyně lezlo, že k soutěsce se musí dojít ještě asi dva kilometry. Obdivoval jsem sice její detailní plán a navigační schopnosti, zároveň jsem se ale děsil čtyř kilometrů v poledne rozpálenou polopouští, kde není stín. Po čtvrt nebo půlhodině jízdy jsme dorazili na místo, odkud bylo třeba pokračovat po svých. Sice nebyla nikde žádná cedule, ale stála zde už dvě auta. Cesta nebyla nijak značená, takže jsem očekával bídné zhynutí poměrně záhy. Podle Petřiny navigace se ukázalo, že nás nečekají dva kilometry, ale tři a půl, tedy celkem sedm. (Zpětně se dozvídám, že to bylo vzdušnou čarou, takže je potřeba přičíst ještě jeden bonusový kilometr.) Někomu se to možná může zdát málo, mně by se to asi také zdálo, kdyby mě na konci čekal steak s vinným střikem v chladné hospůdce, leč v daných podmínkách nemohla být o něčem takovém ani řeč.
 

Pochod smrti probíhal zpočátku pokojně, až na to, že drahá polovička byla neustále v poklusu, kdesi přede mnou. Rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat k nadbytečné námaze a šel jsem si svým tempem. Nemá cenu trmácení popisovat obzvláště květnatě - ve finále jsme soutěsku skutečně našli, dá se dokonce říci, že to bylo dobrodružné. Soutěska samozřejmě zdaleka nebyla tak hezká, aby stála za zvednutí fotoaparátu a navíc v ní byly louže (ano, louže vody!) tak hluboké, že se stejně nedalo dostat dál. O to více nás překvapilo, když se z ní po chvíli vyloupli turisté.
 

Zpáteční cesta nebyla o nic veselejší, ba naopak. Kvůli zkratce, kterou jsem si vymyslel, jsme měli v nohách spoustu bodláků. Nepřestávalo mě udivovat Petřino nadšení v ťapání v hlubokém písku (prý je skvělé, jak to namáhá svaly). Má partnerka se co chvíli zastavovala na fotografování, což jsem ignoroval a ze zbytků energie si uchovával své tempo a mířil jsem k autu. Tím pádem se bohužel stalo, že jsme se rozdělili a k autu jsme dorazili každý zvlášť. Dostal jsem za to ošklivě vynadáno, což jsem si vykompenzoval tím, že jsem asi hodinu bezvládně ležel na sedačce a usilovně přemýšlel.
 

Přejeli jsme vysoké hory se spoustou úchvatných výhledů, které Petra dokumentovala, zatímco já jsem se teprve zmátořoval. Potom se před námi aspoň na chvíli vyloupla konečně normální nepísečná krajina s krávami, zlaté břízky, všude kolem nich zeleň a krásné kopečky. Byl už ale podvečer a měli jsme zoufalý hlad. Shodli jsme se, že chceme znovu bagetu ze Subway, která nebyla extra drahá a přitom velká a báječná. Čím více se připozdnívalo, tím větší hlad a chuť na bagetu nás honila, v čemž jsme se ještě vzájemně utvrzovali. Navíc jsme se zapřísáhli, že to nehodláme ničím zahánět, že prostě čekáme na Subway. A skutečně, někdy před sedmou večer jsme dojeli do městečka Torey, kde byl přímo na hlavní křižovatce náš vytoužený fastfood.
 

Celá anabáze nějakou dobu trvala. Vybrat bagetu, maso, sýr, pak rozpéct, pak vybrat ze spousty druhů zeleniny, pak různé omáčky a dresinky. Byla z toho příjemná společenská událost a bagetu jsme ladili minimálně pět minut. Nakonec jsme naladili a odešli ven na lavičku ji do sebe nahrnout. Vskutku nepoznaná rozkoš - kdo neví, neuvěří. Když jsme to do sebe všechno naládovali, shodli jsme se, že ještě jednu napůl bychom zvládli. Petra tedy trochu překvapeně zaváhala, když viděla moji vervu, ale nakonec přisvědčila. Aby to nevypadalo hloupě, ještě jsme natankovali a koupili mapu a na závěr si řekli ještě o jednu bagetu. "Byla dobrá?", zeptala se obsluhující slečna. Nadšeně jsme přisvědčili.
 

Jako plné sudy jsme se odvalili do auta, kde jsme zážitek pojistili novou půlkou bagety a vydali jsme se dál. Před námi byl zcela nečekaně národní park Capitol Reef. Začal temně rudými skalami, což mě naprosto fascinovalo, ale fotografování bohužel muselo ustoupit bagetám - během posledních pár minut sluníčka už jsme nestihli pořídit žádné snímky. Čím hlouběji do parku jsme se nořili, tím víc nás ohromoval svojí rozmanitostí. Nakonec jsem prohlásil, že tohle chci vidět ještě jednou za dne a že prostě přespíme. Jediné, co nás hnalo kupředu rychleji, i přes časovou rezervu, byl Aspen. Aspen je lyžařské středisko v Coloradu, nedaleko našeho Denveru. Jsou zde kopce pokryté listnatými lesy, které se na podzim barví do všech možných odstínů a sem jsme chtěli hlavně. S ohldem na podzim v Aspenu a celých Maroon Bells jsme plánovali i termín naší dovolené. Celý velký okruh, který jsme hodlali projet, měl v Aspenu začínat, ale nakonec jsme se podle rad místních rozhodli okruh projet v protisměru a Aspenem končit. Proto jsme trochu spěchali a báli se, aby nebylo listí už opadané. Jak totiž Flétna prohlásila - "pak přijde vítr a listí je dole".
 

Rozhodli jsme se tedy přeci jen pro přespání v parku Capitol Reef a nocleh jsme hledali dlouho, předlouho. Všude byly jen odbočky na farmy a do soukromých pozemků. Nikde jsme se necítili dostatečně uklizeně a najeli jsme spoustu mil. Konečně jsme našli místo, které se nám zdálo relativně zastrčené a bezpečné. Byli jsme sice pár metrů za branou soukromého pozemku, ale cesta dál byla ještě dlouhá a slyšeli jsme jen bučení krav, tak jsme se rozhodli zůstat. Obklopovala nás tma tmoucí. Vystoupil jsem a otevřel si zadní dveře, abych přerovnal harampádí v autě a mohl sklopit sedačku. Najednou jsem na lýtku ucítil něco vlhkého. Žduch!
 

Střední, nebo spíš poněkud větší, krátkosrstý pes, přítulný až běda, ososával mi nohy a vrtěl. Ukníkával, když shledal, že kromě výkřiků překvapení umím také hladit a poplácávat. Vděčně mě poskákal a nepřestával se na mě lepit a pošťuchovat mě. Řekli jsme si, že tady tedy spát nemůžeme. Před odjezdem jsem si chtěl opláchnut ruce, takže jsem musel najít vodu na zadních sedadlech, při čemž mi pes dobrácky olízal celá chodidla. Ne, že by to nepotřebovala. Stěží se mi podařilo zavřít dveře tak, aby mezi nimi nezůstala psí hlava a odjeli jsme. Ano, vím, že tam mohl být zlý pes, který mne mohl místo ososávání sníst.
 

Nakonec jsme zůstali na nějaké odbočce prakticky za parkem, kde byl jen písek a rozprasakané suché naplavené bahno. Nedovedl jsem si vůbec představit, že v takových místech může být někdy nějaká voda. Vypadalo to tam jako v povrchových dolech v Tušimicích.

 

Večer bylo vedro, takže jsme chvíli leželi s otevřenými dveřmi, než jsme šli spát. V noci byl silný vítr a trochu sprchlo. K ránu již tak silný vítr začal zesilovat. Nakonec už byl silný tak, že jsme byli oba vzhůru. Bylo asi pět hodin. Postupně se začalo zdát, že vítr se stává naprosto šíleným. Petra se mě asi pětkrát zeptala, jestli se bojím, že ona ano. Začala spřádat krizové hypotézy a vymýšlet, jestli je lepší někam jet, nebo někam volat, nebo něco úplně jiného. Vítr s autem házel tak, že jsme se báli brzkého převrácení na bok a střechu. Shodovali jsme se, že je asi lepší stát víceméně v poušti, kde na nás nemůže přiletět větev nebo střecha od souseda. Nevěděli jsme, jestli auto postavit tak nebo tak, aby se kývalo co nejméně, ale asi to bylo jedno. Vzpomněli jsme si, že máme pod autem sandále. Bylo těžké dveře otevřít tak, aby nám je vítr nevyrval z ruky. Moje sandále kupodivu byly na místě, z Petřiných byla na místě jen polovina. Takže jsme rozsvítili dálkové a chvíli se točili, abychom našli druhý sandál. Pak jsme ho ještě museli ulovit. Vystoupení z auta v tom příšerném větru nepřipadalo v úvahu. Vítr šlehal pískem o auto, do toho občas zapršelo. Semtam prásknul blesk, který osvětlil celou krajinu a nad námi byl vidět černý mrak bez konce. Vůbec jsme nevěděli, co dělat. Na silnici samozřejmě neprojelo ani auto. V rádiu jsme se snažili naladit nějaké záchranářské informace, ale bez úspěchu.
 

Nakonec začal být vidět konec mraku a vítr se trochu ztišil. Ulevilo se nám. Nicméně jestli bylo v Aspenu ještě v noci nějaké listí na stromech, tak ráno už asi těžko. Po šesté už kolem nás projelo pár aut, tak jsme se rozhodli vydat zpět parkem a hledat místo na svítání. Obloha byla dramatická a vítr stále vytrvával. Ujeli jsme několik desítek kilometrů, ale stále jsme nebyli spokojeni s výhledem a svítání se blížilo. Nakonec jsme zůstali stát na horizontu, ale stejně v dálce před námi byla skalnatá stěna a ještě mnohem dále před ní štíty čtyřtisícovek. Vystoupili jsme z auta, abychom vyzkoušeli, jestli se vůbec dá nějak fotit. Vítr mlátil s dveřmi, že to bylo na pováženou a funkce stativu byla také spíše ilustrativní. Na obzoru se chvíli rýsovala oranžová záře, ale dlouho nevydržela a vrátila se za mraky.
 

Pustili jsme se zase zpět do údolí a konečně jsme si za denního světla prohlédli park aspoň v okolí silnice. Každým kilometrem jsem byl u vytržení. Skalní monumenty všech možných tvarů a barev. Chvíli jako krajina na Marsu, chvíli stromy kolem říčky, chvíli skály úplně rudé, pak vlevo od silnice bílé, vpravo černé. Park (a asi i celý Utah) na mě svojí rozmanitostí udělal zatím snad největší dojem.
 

Udělali jsme pár obrázků rudých hor, spíše pro dokumentační úplnost, protože světlo bylo příliš obtížné. Vydali jsme se směrem k národnímu parku Arches, parku skalních oblouků. Vítr byl stále silný. V dalším polomtrvém městečku Hanksville jsme vystoupili na první pumpě, protože nás honila mlsná po čokoládovém mlíčku. Vítr nám vyškubnul dveře z ruky. Pumpa byla úplně vyjedená. Nakoupili jsme na ní předraženou vodu a jedno jablíčko a natankovali jsme. Na závěr vítr při otevírání opět vytrnul dveře a praštil jimi o čerpadlový stojan, čímž vznikl další vydatný zásek na autě. Čokoládové mlíčko nás čekalo až na další pumpě. Jeli jsme dál a nořili jsme se opět mezi červené skály. Asi po patnácti mílích se ukázalo, že jsme v roztržitosti z hledání pumpy s mlíčkem zapomněli odbočit a jedeme špatně. Nu, hurá zpět do Hanksville.
 

Tentokráte jsme to trefili lépe. Před námi byly neuvěřitelné dlouhé rovné úseky, zvlněné jen vertikálně a po obou stranách silnice byla prakticky poušť. Vítr bral celá mračna písku a vál je přes silnici. Místy bylo pro písek vidět opravdu špatně.
 

Na další pumpě, už ani nevím, pro co jsme tam stavěli, opět zuřil ve vzduchu písek. Všimli jsme si tam sprchy za pět dolarů, ale vzhledem k počasí asi nemělo smysl o ní uvažovat. Když jsem se vrátil zpět do auta a byl jsem rád, že mám klid od větru a věčného písku v očích, všiml jsem si, že vedle stojí malý terénní jeep bez střechy. Pán urputně drhnul přední (zcela neprůhledné) sklo, zatímco paní sedící "uvnitř", jen s útrpným výrazem čekala. Naprosto si nedovedu představit v té smršti cestovat kabrioletem.
 

Brzy jsme dojeli do Arches. Zrovna jsme mohutně ládovali dobré kakaové sušenky, když na nás vyšla řada na placení u vstupního okénka. Petřino "háj" bylo dosti plnopusé, takže vtipkující pán v okénku parodoval pozdrav s plnou pusou. Udělil nám několik instrukcí á la plná pusa, takže se Petra natáhla pro krabičku se sušenkami a nabídla mu. Pán si nadšeně dvě vzal a popřál nám krááásný den. Hnedle jsme měli lepší náladu.
 

Začali jsme postupně projíždět parkem a obhlížet kamenné přírodní skulptury a lomili jsme rukama nad zoufalým světlem, respektive prachem a pískem ve vzduchu. Petra si vyžádala tortillu s čedarem, čemuž jsme se podivil, protože podle mého obojí muselo být v příšerném stavu. Ona se nedala a trvala na svém. Nebudu naturálně rozepisovat detaily, ale když okusila první sousto, bylo jasné, že tudy cesta nevede.
 

Dojeli jsme na konec parku a dál jsme se vydali pěšky na malý okruh (asi 2,5 kilometru) kolem Landscape Arch, nejznámějšího oblouku parku. Cesta byla dosti útrpná - i když jsem měl hlavu zabalenou v kapuci, neustále jsme měl v očích a ústech písek. Překvapovalo mě, že líní Američané i v takovém větru pochodují pískem s námi. Možná to všechno ale byli turisté ze zahraničí. U oblouku se ukázalo, že na něj jde naprosto špatné světlo a vytahovat fotoaparát nemá cenu. Cestou k oblouku jsem se ostatně zařekl, že na "hlavní výlet odpoledne", na Delicate Arch, rozhodně nepůjdu. Nejen kvůli písku v očích, ale také proto, že jsem se bál účinků písku na naši fototechniku. I tak už různé otočné voliče a ostřicí prstence pěkně skřípaly pískem.
 

Delicate Arch je sice krásná a populární atrakce, kterou jsem si opravdu vyfotit chtěl. Petra byla pevně rozhodnuta na oblouk jít, čímž vznikalo dilema. Na jednu stranu bych jí záviděl, že tam došla, viděla a vyfotila. Na druhou stranu jsem byl rád za to, jak jsem moudrý a hodlám ušetřit techniku. Po pár kilometrech jsme dojeli k parkovišti, kde začínal výlet k oblouku. K mému velkému překvapení se vítr docela ztišil a i světlo vypadalo lépe. To bylo jasné znamení - musím jít také.
 

Vydali jsme se spolu do kopce na cestu, která má dva a půl kilometru. Petra hnala jako blázen, protože se bála dlouhých stínů a rychle zapadajícího slunce. Dostala svůj typický amok, se kterým jsem si nechtěl konkurovat a poslal jsem ji napřed.
 

V klidu jsem dorazil na místo, kde se ukázalo, že máme před sebou ještě hodinu nebo spíše dvě, dobrého světla. Obhlédli jsme situaci a vytvořili spoustu fotografických variant. Lezli jsme nahoru, dolů, doleva, doprava. Někteří z nás, zejména ti hezčí, lezli na padací místa (a že bylo kam padat), až se ti méně hezcí hodně báli.
 

Vyčkali jsme si až do úplného západu slunce. Poslední půlhodinu byla už tak ukrutná zima, že jsme se od stativů sotva zvedli. Fotografů bylo na místě dost. Někteří bezradně pobíhali, hledaje kompozici, jiní spokojeně seděli u aparátů, další posílali své partnerky pózovat před oblouk, čemuž se ostatní smáli. Petra byla, jako známá širokoúhlá lovkyně, v první linii, takže je možné, že vadila v záběru nejen mně. Více ale vadili ostatní pobíhači.
 

Když jsme konečně dočkali západu slunce a bylo jasné, že divadlo skončilo, vydali jsme se zpět k autu, víceméně poklusem, protože nám byla zima úplně na všechno. Cestou jsme trochu roztáli a v autě jsme regulátor topení otočili doprava. Zajeli jsme na jednu z vyhlídkových odboček a nachystali se k noclehu. Vítr už moc nefoukal, ale bylo jasné, že se znatelně ochladilo.

 

Šli jsme spát hodně brzy, už po osmé, takže ráno kolem páté jsem nemohl udržet víčka přiklopená. Navíc zase pořádně foukalo a auto se pohupovalo. Pro svítání jsme si vybrali Balanced Rock, tedy kámen balancující na jehle - podivuhodnou přírodní hříčku. Byla totiž v parkových novinách na seznamu míst, které osvětluje ranní sluníčko. U skály se bohužel ukázalo, že ráno na ni světlo sice jde, ale až dost pozdě, protože je ve stínu jiné skály. Světlo postupuje ale rychle a někam přejíždět nemělo smysl. Po odfocení Balanced Rock jsme ještě popojeli na Turret Arch. Na závěr naší návštěvy Arches jsme zastavili na piknikovém odpočívadle a ohřáli jsme si konzervy s fazolemi a s kuřecím masem.
 

Vydali jsme se z parku na obhlídku do Moabu, nedalekého městečka. Chtěli jsme si koupit opět čokoládové mlíčko, ale ukázalo se, že Moab je naprosto turistické místo s kavárnami, suvenýry, zlatnictvími a podobnými nesmysly, ale normální obchod jsme nenašli. Rozhodli jsme se tedy pro přesun do Coloradských hor. Čekala nás dlouhá cesta po dálnici, během které Petra intenzivně přemýšlela ve sklopené sedačce, zatímco já jsem tak měl prostor naladit si stanici s klasickou muzikou. Probuzení z přemýšlení přišlo akorát v okamžiku, kdy jsem parkoval u Subway. Kromě tankování jsme měli v plánu bagetu. Zjistil jsem ale, že u pumpy je možnost sprchy (za nekřesťanských asi 120 korun), což jsme si konečně nechtěli nechat ujít. Při přípravách na koupel a přehrabování se v kufru jsme zjistili, že se nešťastnou náhodou vykydnul prakticky nový šampon a museli jsme asi deset minut likvidovat následky této ropné katastrofy. Nešlo to moc snadno a Petra silně hudrovala, zatímco já jsem se jen bezmocně smál. Vše se ale zadařilo a nakonec jsme chválabohu zapluli do sprchy. Byl to báječný pocit, který jsme završili bagetou Buffalo Chicken.
 

Jeli jsme dál až do hor, kde Petra konečně očekávala typickou podzimní přírodu, zlaté listí ještě na stromech, potůčky s kamením a nad tím vším majestátné zasněžené štíty čtyřtisícovek. Našli jsme. V pozdní odpoledne jsme dorazili k podhorskému městečku Monrose. V jeho okolí se rozkládá National Forest (něco jako menší bráška národního parku), kde jsme se fotograficky vyřádili. Přesto měla drahá polovička stále nucení, že musíme do Aspenu a obklopujících Maroon Bells.
 

Když zašlo sluníčko, vymínil jsem si, že přeci nepojedeme v noci stopadesát mil, ale že naopak najdeme zase jednou kemp, kde rozbalíme stan, když už ho máme. Ve stanu se navíc našinec může trochu přitulit, na rozdíl od auta, což už mi moc chybělo.
 

Petruška se svojí utkvělou představou příštího svítání v Maroon Bells moc nadšená nebyla, ale všechny argumenty, věcné i citové, byly na mé straně. Po nedlouhé jízdě jsme natrefili na samoobslužný kemp. Vyžadoval 6 dolarů jako vstup do parku a 14 dolarů za nocleh. Částky musely být skutečně zvášť ve dvou obálkách, což jsme nebyli schopni v drobných najít, takže jsme do druhé znich prostě dali místo čtrnácti třináct. Smůla.
 

Stan jsem stavěl prakticky za tmy a byla pořádná zima. Přeci jen začátek října ve více než dvou tisících metrech je znát. Tento den k večeru jsme pokořili pět tisíc mil.